Tarannell-Zapomnění

36.

Konečně dojdu ke své skupině. I když vím, kde jsou, jelikož sem za nimi jdu už poněkolikáté, chvíli mi trvá než se proderu davem lidí.

Ti se přede mnou kupodivu vůbec nerozestupují i přes svou zjevnou averzi vůči mně.

Ruf za kterým jsem sem původně mířila je právě v družném hovoru s Marcusem. Nechci je rušit, a tak se obrátím na kluka, který tu taky celou dobu sedí.

,,Jak se ti zatím líbí turnaj, Danieli?"

Otočí se na mě. ,,Zatím dobrý. Děda měl pravdu. Z tohoto fleku jde vidět úplně všecko!"

,,Máš už svého favorita?" zajímá mě.

,,Původněs to byla ty, ale pak sem zahlíd jednoho chlápka, který se mi taky líbil, takže teď nevím," pokrčí rameny.

,,Plánuješ se někdy taky zúčastnit?" zeptám se ve snaze udržet s ním hovor, protože už se chce zase obrátit k bojujícím.

,,Jo. Děda mi slíbil, že až budu větší, tak mě bude trénovat a pak to vyhraju!" odpoví celkem sebevědomě, ale je na něm poznat, že si to doopravdy přeje.

Rozhodnu se ho nechat dál dívat.

Marcus i Ruf jsou ještě stále zabraní do rozhovoru, takže se rozhodnu je nerušit a taky se dívám na souboje.

Zrovna tam probíhá docela vyrovnaný souboj. Oba dva muži jsou vyššího vzrůstu a oba mají vlasy slámové barvy. Všimnu si taky, že mají podobné hnědé oči.

Potom mě zaujme to, jak podobně se pohybují a jak vždy oba ví, co přesně udělá ten druhý. I když jeden je trochu obratnější, ten s delšími vlasy útočí silněji a promyšleněji.

Zeptám se na ně Daniela, který potvrdí mou domněnku, že se jedná o bratry.

Tento boj pokračuje a zdá se nekonečný, jelikož ani jeden z nich nemá navrch. Rozhodčí už začíná být viditelně nervózní, protože diváky už to pomalu přestává bavit a on neví, jak by to ukončil. 

Rozhodně vypadá, že se mu nechce u tohoto souboje strávit více času než je nezbytně nutné.

Vyšší z bratrů najednou udělá něco zcela nečekaného. Udělá úkrok do strany přímo proti soupeřově meči. Trochu se přikrčí A až v poslední chvíli se prudce ožene svým mečem. Druhého to docela dost překvapí a nestihne zareagovat. Teď je zcela jasné, kdo vyhrál.

Vždyť on neútočil na bratra, ale na jeho meč! Dojde mi až po potvrzení výsledku rozhodčím.

Tohle jeho počínání mě ale tak zaujalo, že jsem o něm potom přemýšlela až do dalšího souboje. Ten už jsem ale nestihla, protože jsem měla taky nastoupit.

Kupodivu se mi dařilo a jeden z těch nejmladších bojovníků skončil bez větších obtíží beze zbraně.

Můj další protivník mě ovšem překvapil. Nebyl to nikdo jiný než autor útoku, nad kterým jsem pořád trochu uvažovala.

Začátek souboje nebyl ani pro jednoho z nás ničím těžký. Bylo to pouze vzájemné oťukávání.

Potom se se teprve oba začneme snažit. Bohužel to vypadá velmi podobně jako předchozí souboj s jeho bratrem, tedy velmi vyrovnaně.

Zkouším jsem ho zmást pár klamnými útoky, ale nenechá se nachytat. On na mě zase zkouší několik rychle jdoucích výpadů za sebou. Speciálně tohle jsme ale s Rufem zkoušeli, takže ani blonďák není se svou snahou úspěšný, protože ještě díky skutečnosti, že mám o zbraň víc to pro mě nebyl žádný problém.

Nelíbila se mi naše vyrovnanost, tak zkouším útočit s větší agresivitou. Což se zdá, že mu nijak nevadí.

Potom mě napadne na něm vyzkoušet jeho vlastní medicínu. Přesně to, co použil na bratra. Abych ale byla alespoň z části originální, tak mu v nepozornosti druhou rukou meč okamžitě vyrazím.

Nejdříve mu zlostně blýskne v oku, ale když mu po chvíli dojde, co přesně jsem udělala, tak se nad sebou jen ušklíbne, že ho nenapadlo dřív, že to někdo uvidí a taky zkusí.

,,Tady někdo viděl můj zápas s bratrem! To by mě ani ve snu nenapadlo, že se moje finta obrátí proti mně." Poznamená, ale nezní to vyloženě nepřátelsky.

Nemám na to co říct, tak jen pokrčím rameny. Jen konstatoval skutečnost.

Rozhodčí se mnou asi nechce ztrácet čas, protože mě narozdíl od poraženého blonďáka znechuceně popohání ze závodiště. A ne moc šetrně ani vybíravě.

Rozhodnu se to přejít se stále neutrálním výrazem ve tváři.

Už chci zase zamířit ke skupině vzadu, když v tom mě někdo popadne za rameno. ,,Počkej, elfko!" 

Otočím se po hlase a poznávám muže, se kterým jsem právě bojovala.

,,Co potřebuješ?" chci vědět.

,,Jen jsem ti chtěl popřát hodně štěstí," řekne a zarazí se nad mým pohledem. Pak pochopí a ihned ze mě sundá svou ruku.

,,Děkuji. Víš, nebojoval jsi zrovna nejhůř!" řeknu a nemyslím to jako zdvořilostní frázi. On jen pokýve hlavou a následně zmizí v davu.

Jsem z toho docela zmatená. Vždyť jsem ho porazila! Neměl být náhodou stejně naštvaný jako všichni předchozí poražení?

A on mi ještě popřál hodně štěstí. Já ty lidi někdy vážně nechápu!

Chtěla jsem se na Rufa obrátit pro nějakou radu, ale nikde jsem ho nemohla najít. Kde je? Neměl by tu být pro mě, když mě do toho namočil?