Tarannell-Zapomnění

32. Sajan

„Tady je to úchvatné!" vydechnu překvapeně následující den, protože jsme po dopolední plavbě konečně dorazili do města, kterým protéká Kirlen. Jmenuje se Sajan a jak mi Drix tentokrát nezapomene prozradit, je naším dalším krokem v cestě do hlavního města. A čekají nás i stejnojmenné nížiny.

Postavím se na vratkém plavidle a celý svět se zhoupne. Chvíli máchám rukama kolem sebe a snažím se najít ztracenou rovnováhu. Kánoe se ale kvůli mým snahám opět zhoupne a náhlý pohyb mě pošle dolů. Přímo na zadek. Naštěstí jsme se nepřevrátili, snažím se najít něco pozitivního na své situaci a u toho sveřepě ignorovat elfův hlasitý smích. Dalším pozitivem je uvědomění si, že na zdejší poměry nejsem . Což mi dojde ihned po vyskočení z lodi a můj úsměv je zpět.

„Ty máš dneska nějak dobrou náladu," šklebí se elf, zatímco mě o dost pomaleji a elegantněji následuje. Potom mi do dlaně vloží nějaké blyštivé kamínky: „Postarej se o dostatečné zásoby na cestu. Já si beru na starosti loď." A potom si prostě zmizí.

Tak tohle by mohlo přestat. Protočím nad ním oči a opustím své stanoviště. Chvíli bloumám ulicemi, až narazím na trh, což se mi zrovna hodí. Zastavím se u jednoho z prvních stánků, kde rozložitá bělovlasá elfka volá, aby si ostatní koupili čisté a kvalitní košile.

„Nevíte, kde by se daly sehnat potraviny vhodné k cestování za dobrou cenu?" přeruším ji opatrně.

Zamračí se, ale kupodivu odpoví, i když úsečně: „Najdi ulici Karraden, kde uvidíš malý tmavě modrý obchůdek s desliemi!"

Co je to ta deslie? Pár sekund přemýšlím, jestli se nemám raději zeptat někoho jiného. Elfčina tvář se během mé odmlky zakaboní o něco víc. Usměji se na ni proto o to zářivěji a neodpustím si další dotaz: „A nevíte třeba náhodou, kde se tahle ulice dá najít?" to už se na mě rozkřikne, a tak se odtamtud radši rychle vypařím. Asi nehodlám riskovat, že po mně bude někdo další křičet. A tak mi zbývá jediné – hledat.

Když se vydávám na výpravu jejíž cílem je modrý obchůdek, ještě pořád mi elfčino vztekem zkrabacené čelo a stažené obočí přijde svým způsobem vtipné, a proto se občas neubráním potměšilému úšklebku. Mnohem lepší je ale jeden elf, který se zřejmě domnívá, že byl adresován jemu. To se usmívám od ucha k uchu, přestože dotyčný neví, kam by mě s takovými specifickými požadavky poslal.

Ptám se tedy dál, jenže nikdo jiný Karraden asi nezná. Už onu elfku začínám podezřívat z toho, že si že mně udělala dobrý den a žádný takový obchod ani neexistuje.

Vtom ale na rohu koutkem oka zahlédnu něco, co se svým odstínem až podezřele podobá barvě oblohy. Že by to bylo to, po čem se celou dobu pídím? Zamířím tam a když spatřím modré světlo popínavé rostliny, která se rozpíná přes stěnu budovy, začnu si myslet, že je to sice nádherné, ale určitě to není ono, protože tady přece žádný obchod není!

Nebo, že by desliemi byly právě tyto rostliny? Jsou opravdu kouzelné, hezky svítí, navíc modře, ale já se v tom ani trochu nevyznám! Ale kde by se pak ukrýval ten obchůdek?

Najednou se mezi listy objeví skulina, která se rozšiřuje, až je z ní velká škvíra, kterou se bez zaváhání protáhne elf menší postavy, přibližně jako já. V ten okamžik, když prolézá, vykoukne část dveří. Rozhodnu se je na poslední chvíli zachytit, protože mě samozřejmě zajímá, co se ukrývá za nimi.

Bez větších obtíží vejdu do malé potemnělé místnosti, která na první pohled působí příjemně i nepřístupně zároveň. Voní to tu jako v pekárně, takže v duchu zajásám, že jsem cíl své skroné výpravy asi našla.