Tarannell-Zapomnění

80.

„Ano. Neboj. Jsem v pořádku." Pokusím se znít alespoň trochu přesvědčivě. „Jen je toho na mě možná trochu moc najednou. Všechno je tak nové." A v duchu dodám: A nemysli už na Drixe. Akorát pak všechny kolem sebe znepokojuješ!

„To asi chápu. Něco podobného jsem zažívala, když jsem se sem přestěhovala," podívá se na mě a v tom pohledu je neuvěřitelné množství pochopení.

„Kdybys cokoli potřebovala, tak za mnou přijď, holčičko." Navrhne s úsměvem. „Třeba si popovídat nebo poplakat. Cokoli."

„Kdyby něco, tak přijdu, Öronis," ujistím ji. Za kým jiným taky jít. Za Drixem? A už na něho konečně přestaň myslet!

„Co teda projdeme jako první?" nadhodím nové téma. Předtím jsme zaběhli někam, kde se necítím úplně komfortně. Bavit se s někým o svých pocitech... brr.

„Nejdřív ti chci ukázat trh, potom tě vzít do čajovny a nakonec do jedné výborné kovárny, ale nebude mi vadit, když budeš chtít začít někde jinde." Podívá se na mě elfka pátravě. Jako by se bála, že si to ještě rozmyslím.

„Asi to pořadí ponechám na tobě," usměji se na ni. I kdyby se mnou Nildon nemluvil, tak bych ji chtěla víc poznat.

„Dobře," kývne a je na ní poznat, že má radost. Asi byla opravdu přesvědčená, že odejdu. Ale proč bych to dělala? Chci ty místa vidět!

„Kde je ten trh?" zeptám se. „Tam, kde je ten velký zlatý strom?"

„Ne," zavrtí pobaveně hlavou. „Ten je odsud docela z ruky. My zamíříme někam mnohem blíž. Je to tam menší, ale mnohem méně ukřičenější."

„A proč jsme vůbec tady?" rozhlédnu se po stáncích. Jsou úplně jiné než u lidí a je jich tady méně než na náměstí. Ale zato jsou větší. V Ruardu bylo jen plno jednoduchých stánků z holých dřevěných prken. Za to tady jsou všechny z látek, či jiných materiálů. docela by mě zajímalo,  jestli jsou celé vyrobené za pomocí magie, nebo jestli mají dřevěnou konstrukci.

„Protože jdeš na výpravu a možná budeš potřebovat něco dokoupit, abys byla plně připravená." Vysvětlí mi Öronis váhavě, jako by se bála mé reakce.

„To je skvělý nápad, Öronis. Jsem ráda, že je někdo jiný schopný myslet trochu dopředu, protože mě by to asi nenapadlo," uznám, že její důvod je více než smysluplný.

„Jak je udělané tohle?" přistoupím blíž k jednomu sloupku vyskládaného z malých oblázků, který drží taky takovou střechu. „Nevidím nic, co by ty kamínky spojovalo!"

„Pravděpodobně kouzlem." Pokrčí rameny šedovlasá elfka. „V dnešní době se mnohým nechce trávit čas nad tím něco vytvářet rukama. Vypomůžou si magií, a tak to mají rychleji a méně se nad tím nadřou, ale výsledná kvalita  je jinde."

„To jakože je horší?" podivím se. Já měla za to, že magie je úžasný pomocník při boji i všem ostatním! Zachytím zvědavý pohled elfa u nejbližšího stánku. 

„Neřekla bych úplně horší, ale je prostě jinde. Někdy jsou kouzlem vytvořené výrobky mnohem lepší kvality a některým nezručným elfům může magie také velmi pomoct. Možná už jsem prostě stará, ale nejsem sama, kdo je přesvědčený o tom, že ty nejkvalitnější kusy jsou vždy ručně vyráběné nebo upečené." Pokrčí rameny Öronis.

Prodavač se usměje a poté otočí zpět na zákaznici.

„Pojď, dítě. Ta čajovna je hned tady," naznačí Öronis, že ji mám následovat.

„Vítejte!" osloví nás hned po vstupu do červeně natřené budovy elfka s výraznými modrými vlasy i doplňky. „Pojďte za mnou. Zavedu vás ke stolu."

„Co si budete přát?" zeptá se, když nás dovede ke stolu pro dva v rohu.

„Dvakrát jasmínový čaj a dva m'henchy, bych prosila." Vyřkne objednávku Öronis po tom, co se usadíme. To růžové polstrování, co tu mají na židlích mi přijde trochu moc, ale je docela pohodlné. Napadne mě. Mou pozornost ale mnohem více zaujme výrazná vůně, která se line celou místností.

„Výborná volba, madam. Za chvíli tu vše budete mít!" zářivě se usměje elfka a odkráčí.

„Co je m'hench?" zajímá mě. Ne, že bych si snad myslela, že mě tu chtějí něčím přiotrávit nebo tak něco. Jen jsem zvědavá!

„Mandlový závinek s tvarohovou náplní posypaný sýrem. Bude ti chutnat, neboj." Odpoví Öronis s úsměvem a zadívá se z okna. Napodobím ji a naskytne se mi výhled na udržovanou zahrádku s krásnými modrými květy.

„A ta vůně je?" pokračuji v kladení otázek.

„Skořice. Příjemná, že?" pousměje se 

„Mhm... je to vynikající!" pochválím výběr málem ještě s plnou pusou. Tahle kombinace sladkého a slaného je naprosto dokonalá! A ten čaj je taktéž úžasný! Asi jsem právě objevila své nejoblíbenější jídlo i nápoj!

„Vím, co nám oběma chutná. A tímto bych tě chtěla přivítat zpět. Jsem ráda, že jsi tady," upije se elfka ze svého modrého hrníčku a obdaří mě šťastným úsměvem.

„A už nám zbývá jen kovárna," nepřestává se usmívat Öronis ani když čajovnu o pár chvil později opouštíme.

„Doufám ale, že chápeš, že si ji jen prohlédneme, že ano?" zarazím se před vstupem do zvláštně vyhlížející stavby. Celá z kovu. Nebo přesněji z malých kovových 'překládajících se šupinek velikých asi jako nehet mého malíčku. Páni, to muselo dát někomu práci! 

„Doufám ale, že je ti jasné, že si nějakou zbraň vybereš, když už jsme tady!" Trochu výhružně se zamračí má společnice s vlasy v barvě stříbra. Ale ne! Ten její kamenný výraz je tu zpátky!

„Už jsi mi koupila ten výborný čaj a závinek, což je víc než dost!" upozorním ji a snažím se znít klidně. Nechci ji naštvat. To ani v nejmenším!

„Něco si hezky vybereš a to z jednoho prostého důvodu!" trochu našpulí rty, jako by snad byla mým prohlášením uražená.

„A to je?" zeptám se, ale nemyslím si, že mě přesvědčí. Jak pádný by to mohl být důvod? Chce mi udělat radost? Tu už přece mám!

„Bude to dodatečný dárek k tvým narozeninám," prohlásí a už se nemračí, protože podle mého výrazu už stihla zjistit, že má vyhráno a že se s ní už o tom hádat nebudu.

„Přeji hezký den, dámy. V den, kdy zavítáte do mé kovárny, se slunce vždy rozjasní ještě více, madam. Co si budete přát tentokrát?" osloví nás nenápadný zrzavý mužík, když kolem všelijakých zbraní projdeme až k pultu. Vždyť je to trpaslík!

„Nějakou pořádnou dýku, Guttri, bych prosila."

„Právě mě něco napadlo, madam. Vydržte vteřinku. Mám vzadu něco speciálního, co by se vám mohlo líbit." Zmizí trpaslík za pultem. Po nahlédnutí zjistím, že tam má schůdek a že opravdu někam běžel, protože je tam prázdno. Tedy kromě zbraní, které jsou pověšeny téměř všude. Až se trochu bojím, aby se tady někdo nenabodl.

„Tady je to!" objeví se na pultu kožené pouzdro a poté i celý Guttri za pultem. Nebo spíš jeho hlava, protože víc z něj vidět nejde.

„Pouzdro je z té nejjemnější sauří kůže a samotná zbraň je velmi pečlivě kovaná z té nejlepší oceli. Dělal jsem ji samozřejmě já!" otevře pouzdro a ukáže nám skoro loket dlouhou dýku. „Není to ledajaká zbraň, protože jsou vlastně dvě! Dají se použít v boji na tělo, ale díky svému dokonalému vyvážení je možné je i vrhnout. Mají totiž parametry dýky i nože, takže by to pro někoho zkušeného neměl být nejmenší problém," podívá se na mě.

Pozorně sleduji jeho ruce, když z jedné zbraně udělá dvě. Nabídne mi, ať si to taky zkusím a já tak učiním. Je to zvláštní pocit.

„Beru." Promluví nakonec Öronis a kývne na trpaslíka: „I s tím pouzdrem."