Tarannell-Zapomnění

15. Očima Drixe

Očima Drixe:

Rozeběhl jsem se k ní. „Tarannell, proč ses nebránila?" volám.

Neslyší mě, uvědomím si, když jsem u ní. Zkontroluji tep, dech, jestli někde náhodou není krev, prostě vše co mě napadne. Je v bezvědomí, ale dýchá, dojdu nakonec k závěru, že se nestalo nic horšího. Alespoň že tak, úlevně vydechnu.

Proč jsem zatraceně nepoužil něco méně nebezpečného?! Běduji, zatímco znovu a pozorněji kontroluji její stav, protože se musím přesvědčit, že bude v pořádku. Je mimo, ale jinak jí nic není. Něco muselo část síly odklonit, ale co?

Rozhodnu se jí vyléčit pohmožděniny a odřeniny. Když se jí ale mé magie někde dotkne, na tom místě se rozzáří podivný černý symbol. Zarazím se. Co to u Anarett je? Nic podobného jsem nikdy nespatřil! S kouzlem ale nepřestávám, i když postupuji mnohem víc obezřetně. Všimnu si, že odřeniny mizí, ale až po mnohem větší dávce magie, než by měly. Něco ji odčerpává! Jsem si tím téměř jistý.

Když už jsem přesvědčený, že jsou všechny povrchové problémy pryč, vytáhnu z brašny list papíru. Rychle na něj naškrábu vzkaz pro Rufuse. Lidskou řečí, samozřejmě. Za pomoci magie ho pošlu do jeho domu. O víc už se nestarám, teď už jen dostat Tar co nejdřív ke mně.

Uložím ji do své postele v patře a sednu si do křesla. Čekám na okamžik, kdy se probere. Než se to stane nechám svou mysl přemýtat. Jako už po několikáté od doby, co se tu ukázala. Nad tím, co všechno jsem za ty dva roky dělal, když zmizeli.

Ano už uběhly dva roky od té nešťastné události, kdy se devatenáct nejlepších bojovníků nevrátilo z mise k trpaslíkům. Mělo jich být dvacet, ale já jsem onemocněl... a do dnes si to vyčítám. Cíl měl být nadobro ukončit spory s trpaslíky, a pak přijít hrdinně zpět domů, ale to se nikdy nestalo.

Nikdo od nás nechápe proč ke sváru došlo. Sousedské vztahy s trpaslíky jsme měli vždy více než vřelé, narozdíl od těch s lidmi. Jednoho dne nám ale zničehonic vyhlásili válku. Převládá názor, že to souvisí s jejich objevem. Trpaslíci totiž předtím nedokázali používat magii stejně jako lidé. Něco se tehdy změnilo a od té doby ji používají. Odlišnou od té naší. Elfové využívají magii, které se začalo říkat světlá, protože v ní byly všechny odstíny barev, ale nikdy nebyla černá. Všechna kouzla trpaslíků však mají odstíny právě této barvy. Válka začala trpasličími vojsky, která i přes varování Našeho Nejvyššího překročily hranice a postupovaly na naše území. Bylo vysláno nespočet jednotek a jejich postup byl nakonec zastaven a vojska se stáhly zpět. Trpasličí král ale nepřestal se svými dobyvačskými tendencemi, proto byla vyslána naše jednotka, aby obhlédla situaci, získala nad ní kontrolu a zjistila, proč se trpasličí nátura změnila.

Čekali jsme na jejich návrat, ale jeho datum uplynulo a oni nikde. Neměli jsme o nich žádné zprávy. Jako by se po nich slehla zem. Což je nanejvýš neobvyklé, protože se nejednalo o žádné amatéry. Ani další vyslané skupiny nebyly o nic moudřejší a vrátilo se jich sotva dost na to, abychom si mohli poskládat dobrý obraz toho, co se vlastně stalo. Takže někteří předpokládali, že jsou prostě všichni do jednoho mrtví. A s nimi i všichni členové mé bývalé jednotky. Dva roky a dvacet elfů. Jak ironicky podobná čísla, hořce se ušklíbnu.

Když další a další skupiny přicházely zdecimované anebo vůbec, elfové včetně mě se pomalu začali smiřovat s tím, že budou trpaslíci boje vyhrávat a naši vojáci budou zbytečně posíláni na smrt. Pomalu jsem se začínal vzdávat naděje, že se dozvím pravdu. Veškeré mé žádosti o účast na cestě k nim byly do jedné zamítnuty. Poté jsem se rozhodl z armády i přes velké protesty odstoupit a vydat se tam na vlastní pěst. Jenže jsem narazil už na hranicích a nebýt jednoho pitomce mé vlastní krve, který mě sledoval, tak bych odtamtud nevyvázl živý...

Když mi dojde, že hloubáním nad tím, co se přesně stalo, nic nevyřeším, zkusím se soustředit na to, co je důležité teď. Jak je možné, že se po tolika letech někdo z oné skupiny objevil? Navíc si evidentně nic nepamatuje a zatím to vypadá, že lidé jí jsou mnohem příjemnější společností než elfové. Celá ta šlamastika dostala úplně jiný směr, a i když jí třeba nedovedu pomoct já, ostatní by mohli. Jen ji k nim musím dostat, což by mohl být při její povaze pěkný oříšek. Potřebuju plán.

Konec pohledu Drixe

...

Procházíme se lesem a užíváme si zpěv ptáků. To, jak toto místo voní i chuť svobody na jazyku, která mi svou nespoutaností připomíná můj oblíbený dezert. Listy stromů, které jsou všude kolem vesele šumí a všude vládne klid a mír.

Na louce kousek od nás si hrají malí elfíci, a i když děti zrovna nemusím, pohled na to jak hrají na hoňku se mi líbí. Vedle mě sedí Drix na právě rozložené dece a vypadá, že se taky dobře baví. Je to skoro dokonalé, ale něco tomu chybí. Nebo někdo...

„Hej vy dvě hrdličky! Nemáme se hlásit za dvě minuty u lektorů?" slyším volat mou nejlepší kamarádku Jasminne. V tom mi dojde, proč nás shání. Když přijdeme pozdě, mohl by z toho být malér...

„Hejbněte sebou a to rychle!" popohání nás už zbytečně, protože už k ní oba běžíme. Já lehkým poklusem, zato Drix utíká, jako o život. Dokonce zapomenul tu šedivou věc, na které tak spokojeně posedával.

Naštěstí jsme byli připravení. Šli jsme se jen na chvíli projít a popovídat si. K čemuž jsme se ale nedostali. Zajímalo by mě, co mi to chtěl Drix říct tak strašně důležitého, že jsme museli jít stranou od ostatních. No, nejspíš to nebylo nic závratně důležitého, beztak mi chtěl jen ukázat nějakou další kytku, kterou našel a byla celou dobu někde vedle té deky. To je ale citlivka...v duchu si odfrknu.

I když to tak nevypadá, jsem docela ráda, že pro nás Jasminne došla, jelikož nikdo nechce přijít první den výcviku v armádě pozdě, že? Ale stejně, co by nám asi tak za jeden pozdní příchod mohli provést hrozného. Maximálně tak pár koleček kolem areálu, ale to bych určitě zvládla levou zadní...