Tarannell-Zapomnění

88.

Na malý moment nastane ticho a všechny pohledy se obrátí na mě.

Jenže se nikdo nemá k odpovědi, tak zopakuji otázku: „Jak může výprava s takovým cílem pomoct, když hrozí válka?"

„Nemohlo by to spíš dát trpaslíkům záminku k jejímu počátku?" pokračuji žádajíc vysvětlení.

„Tohle nebude jediný pokus o to se dostat blíž k odstranění hrozby války," ubezpečí mě Zaar. „Pokud se nám to povede, naše říše bude mít mnohem více zkušených bojovníků, což je teď pro krále prioritou. Jedině tak bychom totiž měli šanci."

„Faktem je, že zatím nevíme, jak bychom mohli něco takového udělat. A že počty našich mužů se s každým dnem zmenšují." Téměř omluvně se na mě zadívá Vea. „Rádi bychom věřili, že jsi klíčem k pochopení toho, co zabránilo ostatním elfům v návratu. Že třeba víš, jak to celé ukončit. Moc rádi bychom využili veškeré možné informace o trpaslících, kterými disponuješ, jenže není v naší moci ti vzpomínky vrátit. My jsme vůbec rádi, že král po dlouhé době alespoň schválil výpravu k trpaslíkům. I když má nejasný výsledek."

„Tvůj úkol bude prostě si všímat všeho kolem sebe a pokusit se přijít na cokoli, co by nám pomohlo." Naváže Zaar. „Jakýkoli střípek informací by byl dobrý. I kdyby jen to, jak přišli trpaslíci k magii."

„Takže se nedá dělat nic jiného?" zeptám se zklamaně. Proč jsem teda vůbec tady? Na okrasu?!

Prý vrácení vzpomínek! Pche! Podívám se na Drixe, který akorát něco špitá Aini. Projede mnou osten žárlivosti. Pocit toho, že věděl celou dobu totéž co ostatní, ale neřekl mi nic, mi vůbec nepomáhá se zahnáním slz, které se derou na povrch.

„Běžte dělat, co uznáte za vhodné." Zavelí nakonec Zaar a porada je u konce. Asi bych měla být ráda, že se už nemusím mačkat ve stanu, ale to mě teď vůbec netrápí.

„Ale ještě tu zůstane Vialar a válečnice," dodá Vea dřív než stihnu odejít. Úžasné! Zabručím v duchu a Sefi radši velmi moudře mlčí.

„Co se děje?" zeptá se sněhově bílý elf, když se ostatní vypaří.

„Budeš mít tady válečnici na starost," podívá se na mě starostlivě Vea a ten pohled se mi ani za mák nelíbí. Já přece nejsem žádné dítě!

Vzmůžu se na: „Nepotřebuji chůvu!" ale zní to směšně dokonce i mě samotné. Vůbec to nepřipomíná opravdové ohrazení se.

Já ji přece zvládnu ochránit sám! Přisadí si uraženě Sefi. Alespoň někdo je na mé straně!

„Ale potřebuješ!" zpraží mě Zaar pohledem, který mi říká, ať se ani nesnažím protestovat. „Během králova útoku tě zasáhlo kouzlo a skoro nikdo z nás to nezaregistroval! Vialar je mocný mág, pro kterého nebude problém kolem tebe držet ochranný štít i kdyby došlo k boji."

„Určitě," souhlasí pokrčením ramen Vialar a podívá se na mě. „Jen by ses měla držet blízko mě."

Radši odpovím pouhým zakýváním hlavy a vydám se pryč ze stanu.

Nebuď smutná. Ucítím Sefiho váhu a poté i drápky na svém rameni.

Kéž by, Sefi. Kéž by to bylo tak jednoduché.

Je to jednoduché... začne nadšeně cvrlikat můj malý společník, jenže je přerušen.

„Nechceš dát společný trénink?" zastaví mě ruka na rameni, které není okupováno sintrou. Otočím se, abych čelila své nastávající chůvě.

„No tak dobře," zabručím a nechám se Vialarem odvést na plácek, kde už jsou souboje v plném proudu.

„Skřítek se přišel podívat na opravdový boj!" uslyším Vankena říkat, jen co postřehne mou přítomnost. Dělám, že jsem jeho poznámku vůbec neslyšela. On ti za to přece nestojí, tak se nenech rozhodit!

Sefi zmizí z mého ramene a o moment později se všichni otočíme za vylekaným výkřikem. Je to Vanken, na jehož noze vlaje Sefi. Elf se ho snaží sundat, ale ta malá potvora je zakousnutá pevně.

„Sefingwere, pusť ho!" křiknu na mého malého ochránce, i když bych nebyla zrovna proti tomu, kdyby ho nepouštěl.

„Tys ho na mě poštvala!" obviní mě divoce poskakující elf, ale Sefi se ne a ne pustit.

„Okamžitě ho pusť, Sefingwere!" rázuji až k nim.

Když Vankena osvobodím, utrousím: „Nemáš zač," a k Sefimu v duchu pronesu: A ty s námi nikam nejdeš, pokud se budeš chovat takhle!

„To teda nemám, protože tys ho na mě poslala!" zakřičí a rozhodí rukama.

Ale já se tě zastal! Protestuje zároveň Sefi. On na tebe byl škaredý a já mu dal najevo, že nemá být!

„Nemůžete na mě prosím mluvit postupně?!" zamračím se. „Nikoho jsem na tebe neposlala! To on sám se rozhodl, že se mu nelíbí, jak se mnou mluvíš."

A ty se mě příště zeptej, Sefi, než budeš chtít udělat něco takového!  A teď se budeš dívat, jak trénuji s Vialarem. Posadím ho na zem.

„Můžeme začít?" zeptá se nervózně bělovlasý elf.

„Můžeme," odpovím, ale v duchu už se divím, proč má s sebou jen bílou zatočenou hůl? Snad nehodlá bojovat jen s ní?

Než se naději, Vialar už na mě holí útočí, a tak musím kvapně uhýbat. Brzy se ale vzpamatuji a útok mu oplácím.

Po chvíli ze mě spadne strach, že bych mu hůl rozsekala tak, jako Fredovi sekeru. Asi v tom bude nějaká magie, protože zatím na tom dřevě není ani škrábnutí.

Vialar můj další útok zablokuje a začne mě holí tlačit vzad. Zapřu se, paty do země, ale i tak mě posouvá dál a dál.

Když to čeká nejmíň, protože na jeho záda dosedne Sefi, tak ho kopnu do holeně a hůl mu vyrazím z ruky. Elf jen hekne, ale zareagovat nestačí. Taky bych to nestihla, kdyby mi na zádech seděla taková zelená potvora!

„Sefi, no tak! Ty se máš dívat!" zpražím ho pohledem.

Ale já ti chtěl pomoct! Dokázat, že tě ochráním a že nepotřebuješ nikoho jiného!

Jeho důvody dávají smysl a svým způsobem je to moc milé, ale právě teď by bylo lepší, kdyby se jen díval. Napadne mě a přesně to mu taky řeknu.