Tarannell-Zapomnění

27. Sury a Wanita

Následující den mi nejde na mysl, jak to, že se mi včera jelo tak dobře, jelikož mě bolí úplně celé tělo. Hlavně svaly, o kterých jsem předtím neměla ani potuchy a ani ve snu by mě nenapadlo, že by mi jen malinký pohyb nimi mohl působit takové utrpení.

Se zatínáním zubů se zvládnu postavit. Zatím bez vydání jediné hlásky. V duchu se pochválím a snažím se neuvažovat nad tím, že mám před sebou celý den. Pokusím se o protažení, které je výzva, po které na sebe můžu být i přes sáhodlouhé proklínání všeho a všech hrdá. Ještě stále nic, co by připomínalo skučení poraněného zvířete. Jen tak dál!

Když se na to odeberu zpět ke svému místu, abych si v rychlosti naházela věci do batohu, zjišťuji, že se můj pohyb stává méně prkenným než předtím. I tak ale na mě musí být sakra vidět, že mi každý pohyb působí bolest.

Konečně vyrazíme a mé potíže se na Suryho vyškrábat k mé velké úlevě nikdo nekomentuje. Nebo o tom jen nevím. Místo toho se změřím na svůj prázdný žaludek hlasitě se dožadující jídla. „Dneska nesnídáme, Drixi?"

„Ale jistěže ano," hodí mi elf Mandazi.

„A existuje nějaký důvod pro snídani za pochodu?" vyzvídám poté, co ho chytím, protože je to lepší, než myslet na to, že jsem z nějakého podivného důvodu cítila úplně každičkou část své paže.

Elf mi ale nevěnuje žádnou pozornost, a tak se pustím do sytého pokrmu a rozhodnu se ho dle svého nejnovějšího předsevzetí neřešit. Stejně se má podezření vyvrátí nebo potvrdí až když se budeme blížit k cíli...

Lunitské hory máme za zády, což je jasný důkaz toho, že je tento druh cestování rychlejší než kdybychom šli pěšky.

Po více než hodině se mi sedí o něco lépe, takže se na hřbetě majestátního tygra nervózně nevrtím a už se zvládnu soustředit na nějaký ten rozhovor. Nebo spíš až teď začnu vnímat podivné myšlenky a pocity, které se kolem mě vždy zvláštně mihnou a následně zase zmizí. Stihla jsem zaregistrovat soucit, žízeň a radost z pohybu.

„Drixi, nevíš, jak by se dal vyřešit ten zádrhel s komunikací? Protože mám pocit, že se se mnou Sury snaží mluvit, ale moc se to nedaří, spíš si myslím, že ke mně náhodou doléhá část cizího rozhovoru." Oslovím elfa hlasitě a doufám, že nemá jednu ze svých nálad.

„Aha, a co slyšíš?" zeptá se mě zahloubaně elf po chvíli, kdy už začínám být přesvědčená, že se mě dneska celý den rozhodl ignorovat.

„No, zrovna teď nic, ale před chvílí něco o žízni nebo možná jen vodě, dál pocit, který by se dal brát za lásku k bližním nebo soucit a taky velkou radost z pohybu, asi." Pokusím se popravdě popsat, co se ke mně dostalo.

„Dobře..." odmlčí se světlovlasý elf na další chvíli.

„Tak, teď mi řekni, co slyšíš." A na tento pokyn se zase soustředím na ony prchavé zjevně ne mé myšlenky. Po chvíli namáhání mozkových závitů mu pomalu vyjmenuji vše, co jsem byla schopna zachytit: „Doléhá ke mně nejvýrazněji slovo pozor, dále obraz symbolizující strach nebo útěk, ale mohlo by to být taky nebezpečí nebo úlek."

„A dál?" pobídne mě k pokračování, ale nechápu, v čem chce abych pokračovala. Snad v tom jmenování?

„Jak dál? Tohle bylo všechno, co se dalo alespoň trochu uchopit!" pokrčím rameny. „Je to divné, některé věci jsou spíš jako slovo nebo část písmen, jiné víc připomínají pocit a zbytek jsou šmouhy, které se občas na krátký moment projasní v něco konkrétního."

„Aha," to je všechno, co mi na to řekne, a ještě hodnou chvíli na to mlčí. Nebo se možná baví s tygry, co já vím. Najednou se u mé mysli objeví scénka, ve které Drixe tygr strčí čumákem do vody. Jelikož jsem škodolibá, tak mě to pobaví. Zkusím zpět poslat myšlenku, že děkuji za úžasný pohled vidět tohoto elfa prskajícího. A když už jsem v tom pokusím se zeptat, kdy že to nastane?