Tarannell-Zapomnění

74.

„Nechcete jít na chvíli dál? Zjevně mi máte co vyprávět!" obrátí se na Nildona.

Čekám, že řekne ano, ale šedovlasý elf zavrtí hlavou: „Je mi líto, Falyme, ale už jsme měli být někde jinde a já bych tam nerad přišel ještě později."

„Tak se sem zastavte, až půjdete kolem. Rád vás uvidím," Netlačí na pilu Falym a i se psem se odebere do domu. Protože Ceberos ho teď samozřejmě zajímá víc než naše návštěva.

„Tak jdeme!" popostrčí mě Nildon zpět k žebříku.

„Proč vůbec tolik spěcháme?" zeptám se ho, když se o pár ulic dál proplétáme zástupem elfů.

„Protože má družka na nás čeká. Já jí slíbil, že budu do hodiny zpět." Otočí se na mě elf. „Jenže to bylo před více než hodinou!" Při odpovědi zní jeho hlas sice naštvaně, ale netváří se tak. Asi ho to až tak netrápí.

„Aha," zamumlám v odpověď. Mohlo mě napadnout, že nechce strávit čas u Falyma, protože už má domluvenou jinou aktivitu! No, ale i tak... alespoň už vím, že mám u něj doma čekat ještě někoho jiného.

„Na co ses mě to vlastně měla zeptat?" pokračuje Nildon v konverzaci, jako by mou odpověď neslyšel, což se klidně mohlo stát. Příště zkusím mluvit hlasitěji a žádné mumlání!

„Nad jednu větu, která mě zaujala v knize," vzpomenu si, co mi Drix před odchodem připomínal.

„Prostě tam tak byla a v úplně jiném jazyce než zbytek textu! Nějak jsem si nemohla pomoct!" pokrčím rameny. „Nešlo ji ignorovat. No a podle Drixe tě mám asi požádat o pomoc s jejím překladem, protože jsem kvůli tomu byla v knihovně, ale nepodařilo se mi to rozluštit."

„Tak to tě poslal za tím pravým!" kývne souhlasně hlavou. „Máš tu knihu u sebe nebo si tu větu pamatuješ?"

Zabloudím rukou v batohu a vytáhnu lísteček: „Mám ji přímo tady!" a podám ho elfovi.

„Až na něco přijdu, tak ti dám vědět," zajiskří mu v očích.

„Děkuji moc," obdařím ho úsměvem. Z nějakého důvodu mi ta slova přijdou důležitá a jsem ráda, že v brzké době porozumím jejich významu. Už brzo! Rozšířím úsměv ještě víc. Je vůbec možné mít radost kvůli něčemu takovému? Asi nejsem normální...

Po projití snad celého města to už nevydržím a zeptám se: „Kam až vůbec jdeme? Právě jsme dorazili snad úplně na konec města, ne?"

„Ještě kousek," ušklíbne se Nildon, což vůbec nepochopím. Je na tom snad něco vtipného?

„Přesně na tohle ses mě jedna elfka zeptala, když jsme tudy šli poprvé," řekne s významně zvednutým obočím. Snaží se mi právě naznačit, že jsem to byla já? Co všechno mu vlastně Drix řekl?

Rozhodnu se to zjistit, a tak se zeptám: „Já? A říkala jsem taky, že je tu nesnesitelné horko?"

Odpovědí je mi důrazné kývnutí hlavou, které bych teda nemohla přehlédnout, ani kdybych chtěla. Hned kolem mě poletuje množství otázek. A odpovědi jsou nablízku, stačí klást správné otázky... jenže jaké jsou to? 

A chci se to všechno dozvědět teď? Uvažuji dál. Nebude lepší počkat, až si vzpomenu? Jenže co když už si nevzpomeneš! Ozve se pochybovačný hlásek.

„Takže my dva už jsme tady někdy v minulosti takhle šli?" zkusím začít zlehka.

Dostane se mi dalšího podobného kývnutí.

Nezabráním uchechtnutí. „Nemusíš si vykloubit krk, Nildone! Stačí normálně kývnout hlavou!"

„Jeden se tak snaží a jakého nevděku se mu za to dostane!" řekne uraženě. Jenže je mi z nějakého záhadného důvodu naprosto jasné, že veškerá uraženost je pouze zdánlivá. „Co kdybych se najednou rozhodl ti už vůbec nic neosvětlit?"

„Tak to bych asi nepřežila," snažím se hrát s ním, ale cukající koutek mě prozradí.

„Tak to ale budeš muset přežít alespoň dovnitř, protože něco bych ti raději vysvětlil u nás než tady na ulici," ukáže za sebe.

Podívám se tím směrem a spatřím vysoký bílý dům. stojíme přímo před masivními dveřmi ze světlého dřeva s vyřezávanými ornamenty. Když vejdu v těsném závěsu za Nildonem, ovane mě příjemný chlad.

I zevnitř je stavba laděna do světlých barev. Nábytek vyroben ze stejného dřeva, jako dveře. Procházím žlutavou chodbou, která je mi až příliš povědomá. Celé to tu má příjemnou atmosféru. Voní to tu po domově. Samotná myšlenka, že bych tu byla doma, mě překvapí. Je to pravda nebo má tuto myšlenku na svědomí jen má bujná fantazie?

„Kde jste tak dlouho?" vynoří se ze dveří vpravo známá osoba. Obočí svraštěné, rty v tenkou linku. Elfka, kterou si pamatuji z paláce, najednou vypadá mnohem přísněji a naštvaněji.

„Öronis, omlouvám se, že jdeme až teď. Jenže se vyskytly drobné komplikace s Falymovým psem a my mu ho museli vrátit."

„Hlavně, že už jste tady," řekne trochu odevzdaně, ale přísný výraz z jejího obličeje nezmizí.

Pokyne, ať ji následujeme. Nildon mi věnuje povzbudivý pohled a rozejde se chodbou, a tak mi nezbude nic jiného, než jít dál. Když vejdu do větší místnosti, jako první můj pohled padne na velký stůl obklopený židlemi, který zabírá většinu prostoru. Kuchyně je jako zbytek domu laděna do světlých barev, kromě tmavě zelené malby listů na skříňkách.

„O jakých přesně komplikacích s Ceberosem jsi mluvil, Nildone?" zeptá se Öronis, která začne něco chystat u kamen.

„Jelikož tady válečnice ho včera večer našla a museli jsme ho jít vrátit." Usměje se Nildon.

„Válečnice?" ušklíbnu se nad tou přezdívkou. Ale pořád lepší než kdyby mi říkal nějak jinak. Válečnice nezní zase tak hrozně.