Tarannell-Zapomnění

5. Co si myslím o lovu?

Jsem tu už týden. Možná proto se cítím jako starý mazák, který už na světě má své místo a musím přiznat, že se mi líbí někde patřit. I když vůbec netuším, kdo jsem, cítím se tu téměř jako... doma.

Ruf mě už doučil vyrábět opravdový funkční luk, tětivu i šípy k němu, a dokonce i ke kuši, i když samotnou kuš mě asi vyrobit nenaučí, když to sám neumí. Ve městě se taky docela vyznám a už se částečně orientuji i v lese. Všechno mám jinak zvládnuté. No... teda až na jedinou disciplínu, která se mi nedaří vůbec uchopit – šerm.

Přesto je dnešní den něčím jiný, jelikož jdeme s Rufem na můj první lov a jen samotná představa, že budu mířit na něco jiného než na terč mi nahání husí kůži. A aby toho v jeden den nebylo málo budeme taky poprvé bojovat opravdovými zbraněmi. Abych byla přesnější se sekerami, což bude naprosto šílené a ve skrytu duše doufám, že o něco lepší než šerm s meči. Ale největším problémem je rozhodně ten lov. Uvědomím si, že se ho přímo děsím.

„Ty Rufe, ale mě se vůbec nechce zabíjet nějaké bezbranné zvíře, a jíst potom jeho mrtvolu naprosto odmítám!" snažím se ho přesvědčit o tom, že zrovna tato aktivita není životně důležitá pro zisk zkušeností. „Určitě existuje něco mírumilovnějšího, při čemž všichni přežijí aby mohli oslavovat své úspěchy..."

„Ale dyť s tím králíkem před pár dny jsi měla jsi žádný problém neměla." Nechápavě se na mě zadívá.

„To jsem si taky myslela, ale potom jsem dva dny nemohla spát," přesně v ten moment se na povrch prodere zívnutí, kterému se nedokážu ubránit.

„Tak protos včera večer u dlabání píšťalek začala klimbat." Zamyslí se můj společník. „Tak tos mi měla říct dřív, protože dnes měly být na voběd právě ty kachny, na který se chystáme. No, jako jíst je nemusíš, pokud ti to nedělá dobře, ale účastnit se budeš v každým případě. Živý terč ti jinak nedokážu udělat a měla by ses naučit i pořádně držet nůž a kuchat, protože jinak to s tebou a mečem zůstane navždycky bída."

„Hele, koukej se na to takto: Vlci jsou masožravci, a proto loví zvěř. My lidi jsme všežravci, a proto bysme měli aspoň čas od času jíst maso. Ale zase to nesmíme přehánět a vybíjet všechno na co přijdeme."

Jenže já nejsem člověk, ale elf! Co mu na to mám asi říct, když naše zvyky ani neznám! Div si nervu vlasy když si lámu hlavou nad jeho logikou. Rozhodně nejsem žádný vlk a nic z toho co řekl mi nedává jediný důvod pro to lovit.

Se svými myšlenkami bojuju ještě hodnou chvíli, než se rozhodnu mu prostě něco upřímně odpovědět. „Na lov samotný teda půjdu, pokud mi to opravdu pomůže zlepšit se. Každopádně to maso jíst nebudu."

„A uvidíš, že se vlastně nic hrozného a barbarského dít nebude." Pokusí se o utěšení mého zřejmě velmi nepřesvědčeného výrazu, ale když si všimne mých vzrůstajících obav, změní taktiku. „Ale aby ses měla na co těšit potom, tak ti prozradím svůj následující plán. Jakmile budeme s veškerými obyvateli nor i jinými potvorami hotovi, tak se, předpokládám že až odpoledne, vypravíme na samý okraj Lunitských hor a za výborným elfským kovářem. Pokud v tobě něco může nastartovat nový elán a zlepšit tvůj vztah k šermu, tak je to určitě nový meč."

Po tomto jeho proslovu už neprotestuji. Takže snad dosáhl kýženého výsledku, jelikož tím způsobil, že se na toho elfa těším a jsem na něho docela zvědavá. Jaký asi bude, přemítám a na lov se vůbec nesoustředím. A balím se spíš jen tak mimoděk. Prostě popadnu první věc, která mi přijde pod ruku.

S sebou si vezmu jeden z mých lepších luků a Ruf se pyšní obrovskou kabelou, do které asi později dáme dle jeho slov ‚kořist'. Započneme svou pouť a velmi brzy vkročíme do nitra lesa. Ruf mi ještě sděluje poslední nezbytnosti, takže přesně podle jeho rad se od něj cestou mírně oddělím. Tak ať na sebe navzájem vidíme, ale máme větší přehled o svém okolí. Navíc k sobě můžeme kdykoli přiběhnout. Moc mě to neuklidní, ale on evidentně ví, co dělá, takže neremcám a jen sleduju, jak bude jeho strategie fungovat.

Koutkem oka zahlédnu pohyb. Ihned zakládám šíp a instinktivně ho vyšlu oním směrem. Stál tam zajíc a ihned se klátí k zemi, což mě velmi překvapí, protože jsem spíš očekávala nějaké bandity a ne zvíře. Nebo jsem si to jen v duchu přála?

Bohužel ušák ještě není úplně mrtvý, a tak k němu s těžkým srdcem přejdu, abych ho zbavila utrpení. Když uslyším poslední kvíknutí, málem se rozbrečím. Tohle je určitě ten nejhorší den v mém životě!

Ruf ke mně beze slov přistoupí, vezme onen nešťastný kus mrtvoly a dá ho do té kabely. Dál je to to samé, jen s tím rozdílem, že je mi zvířat víc a víc líto a slané potůčky z mých tváří stírám pokaždé.

Doma u Rufa potom počítáme své úlovky. Ruf zvládl trefit čtyři kance. Já dva a jednoho zajíce. On poznamená něco, co zní jako: „Dobrý lov" a já nevím, jestli s ním mám souhlasit nebo ne. Nakonec se rozhodnu, že lov, kde umírala nebohá zvířata prostě dobrý být nemůže. A taky se to rozhodnu nekomentovat, protože na tomhle se s mým lidským společníkem evidentně absolutně neshodneme.

Potom se na mě Ruf podívá se širokým úsměvem na tváři a provede první tah nožem. „Dívej se a uč a to opravdu pořádně, protože takhle stahuje z kůže pravý lovec!" Poté se přesune ke kuchání. Část masa oddělí pro nás a všechno ostatní dá do oné kabely s tím, že to je určeno na trh.

Z jeho úst během vysvětlování plyne spousta názvů, ale já se v nich vůbec nevyznám, např. mozek, mícha, bránice, játra, žaludek, ledvina, plíce, srdce, žlučník, slezina, střeva, močový měchýř a spoustu dalších. V té změti se absolutně neorientuji a víceméně se ani nesnažím dávat pozor.

Potom zavelí: „Odchod!" a popadne onu kabelu, a tak mu alespoň pomáhám nést jednoduchý dřevěný stánek až přímo na trh. Když se zrovna nevěnuji zákazníkovi, tak mám prostor si všechno pořádně prohlédnout. A podívaná, která se přede mnou naskytne je pro mě něco úplně nového. Tolik neznámých vůní! Všude se to hemží lidmi, kteří se sice nedívají dvakrát příjemně, ale pokouším se si těchto jejich pohledů nevšímat. Já je taky neznám a po pláči nad mrtvými tvory si dovedu dost dobře představit, že taky nevypadám dvakrát přívětivě.

Občas se davem zničehonic prosmýknou děti hrající si na ‚hoňenou' jak mi brzy vysvětlí Ruf. Tuhle hru pochopím celkem snadno a ani nemám pocit, že je mi úplně neznámá. Začíná se mi tu docela líbit, jen by se na mě nemuseli někteří tvářit tak nedůvěřivě. A abych si začala připadat ještě více jako vetřelec, tak jsem si všimla, že nejsem vyšší než jen Ruf, ale i než drtivá většina ostatních.

Po našem zboží se brzy slehne zem. Mě zbyla ta králičí kůže, ale Rufovi nic. Dnes jsem utržila osm zlaťáků a naučila se trochu smlouvat. S Rufem jsme se nakonec domluvili na dvou zlaťácích.

Ruf mi položí ruku na rameno: Vem si na chvíli volno a já si vemu na starost stánek." Proto se porozhlédnu po všem, co je tu jen k mání. Prohlížím si všelijaké hrníčky, misky, talířky, příbory, šperky, látky, koření a mou pozornost přitáhnou i různé bylinky a mastičky. A hlavně zbraně, kterých je tu ale na můj vkus příšerný nedostatek.

Mezi všemi těmi věcmi mě obzvlášť zaujme jeden cestovní batoh, který se mezi množstvím kabel a brašen vymyká.

„Třicet devět zlaťáků," všimne si mého pohledu prodávající. To mi přijde jako přehnaná suma, přemítám v duchu. Ta mě ale naštěstí nezajímá. Ještě chvíli si důmyslně sešitý kus kůže prohlížím než muži se smutným úsměvem sdělím, že si ho bohužel nemohu dovolit. Nepřehlédnu jeho výraz plný triumfu, že mě odehnal, čemuž se v duchu jen směji. Batoh si přeci zvládnu vyrobit i bez něj, obzvlášť s tak krásnou inspirací z jeho obchodu.

Kůži přece mám, stačí zajistit jehlu a nit. Popojdu k dalšímu stánku a objevím přesně to, co hledám. Chvíli se dohaduji s přísně vyhlížející ženou o ceně, ale nakonec jí prostě dám dva zlaťáky a jdu. Ruf už má také hotovo a společně zamíříme přímo zpět k jeho chalupě.

Už se těším až si popíchám prsty!