Tarannell-Zapomnění

13. Rybaření mi nejde, což je dobře

Ráno se narozdíl od Rufa vzbudím brzo. Tím myslím tak jak obvykle. Můj učitel ale tentokrát zaspí. Nechám ho proto ještě odpočívat a jdu nachystat snídani. A než se dobelhám do kuchyně, uběhne nejmíň století. Všechno mě bolí. I ty svaly, o kterých jsem neměla ani ponětí!

Během sezení nad chlebem s máslem posypaným pažitkou se rozhodnu, že se dneska budu věnovat nějaké nenáročné činnosti. Před domem se protáhnu a o něco méně bolavě vyjdu do lesa nařezat klacíky všech možných velikostí. Z několika menších se pokusím vykouzlit ty šipky. Oloupu je a zkrátíme na stejné velikosti. Tak, jako se to dělá u šípů. Vlastně zatím dělám malé šípy.

Obrousím menší kamínky, tak aby byly dostatečně ostré. Tyto hroty smůlou přilepím k pidišípům. Nechám své výrobky, aby byly pevně přilepené a začnu vyrábět šípy. Ty se vždycky hodí, a proto jich nakonec udělám asi dva tucty.

K šípům přidám ještě luk, který se mi dost povedl. Pokusím se napodobit i toulec na šípy. Donesu si králičí kůži, jehlu a nit a jako předlohu Rufův toulec.

Tentokrát se mi daří se moc nezranit o jehlu. Můj toulec vypadá docela dost dobře, protože jsem k němu přidala několik svých vylepšení. Uvažuji, které z nich vyzkouším nejdřív a mezitím jdu zkontrolovat šipky. Některé se rozpadly, ale většina drží dobře. Lámu hlavu s pouzdrem, zatímco je opravuji. Nemůžu se totiž rozhodnout, jestli je vhodnější si ho dát na předloktí nebo na stehno. Nakonec si řeknu, že vyrobím obě a pak se rozhodnu podle toho, které bude praktičtější.

Pouzdro na předloktí je menší, pro tři šipky. Udělám ho trochu delší. Co kdyby se takto krátké šipky ukázaly jako nevhodné? Už mi zbývá jen dořešit, jak si ho připnu. Připevním tam teda poutko a konec kůže zúžím do proužku. Pak si ho tam nějak uvážu.

Druhé pouzdro bude o trochu větší. Nejdřív si myslím, že to vyjde jen na čtyři šipky, ale nakonec je tam místo pro pět. Taky tam udělám více místa pro případ delších šipek. Připínání vyřeším obdobně jak předtím, jen pásek na konci je delší a poutka jsou radši dvě.

Vyrobím ještě dva vaky. Větší na šípy a menší na šipky. Ten menší může být v tom větším, ale i připevněn k němu zvenku. Potom začnu dělat ještě několik šipek, ale potom se vrhnu na šípy. Koneckonců střílet umím, ale házet šipky ještě ne. Po chvíli mi dojdou zásoby klacíků, takže se je vydám doplnit do lesa. Po krátké chvíli oddychu se ale zase vrhám do vyrábění dalších a dalších šípů.

Po nějaké době mě něco vyruší. Zjistím, že jsem absolutně nevnímala čas a že už se Ruf vzbudil a teď mě pozoruje při práci.

„Dobré ráno, Rufe. Náš spáč se konečně probudil. Jak dlouho tu stojíš?" zeptám se pobavena sama sebou. Jak jsem si ho mohla nevšimnout?

„Tobě taky. Jen chvíli. Zajímalo mě, za jak dlouho si mě všimneš!" odpoví rovněž pobaveně.

Já to tak ale nenechám, „No, ale už o tobě vím, takže pojďme něco dělat nebo za chvíli vyrobím tolik šípů, že je nikdy všechny nevyužijeme!"

„No mě všecko bolí, takže dneska dáme nějakou mírumilovnější aktivitu. Co říkáš na rybaření?" zeptá se můj společník.

„Souhlas, nikdy by mě nenapadlo, že mě takhle zřídí právě uklízení!" rozesměji se. V duchu se ale zhrozím. To musíme jít zabíjet všechno co kolem žije!

„Je pravda, že takovýhle úklid ten barák nezažil několik let!" přidá se ke mně Ruf, takže za chvíli oba smíchy sotva popadáme dech. Ruf brzy poté odejde nachystat rybářské potřeby a já schovávám své výrobky. Některé šípy a šipky ještě nejsou hotové, tak je tam ještě nechám.