Tarannell-Zapomnění

77.

„Zase jdeš trénovat, dítě?" vyzvídá Ӧronis u snídaně.

„Mhm," málem se zadusím dannouni, když jí chci odpovědět. Jez jako slušný elf! Napomenu se v duchu.

Dokousám pořádně šáteček a poté se teprve nadechnu k pořádné odpovědi, přestože má ústa jsou v jednom ohni. „Ano. Ještě toho musím spoustu dohnat!"

Proč jen ta zelenina musí být tak pikantní? Honem si loknu vody.

„No... já bych řekla, že ani trocha volna by tě nezabila," pokrčí  mezitím rameny elfka. „Nechtěla bys se mnou dnes odpoledne něco podniknout?"

Chci okamžitě odmítnout, ale nakonec se nad nabídkou zamyslím podruhé. Dojde mi, že je to skvělá příležitost elfku trochu víc poznat. Koneckonců jsme kolem sebe zatím chodily velkým obloukem. A tak po zběsilém uvažování kývnu: „Ráda s tebou něco podniknu,Ӧronis."

Po snídani ještě odběhnu nahoru pro batoh, do kterého nacpu čutoru s vodou a svačinu. Když vycházím ven, koutkem oka ještě postřehnu dvojici elfů sedící na lavičce před domem. Sedí v objetí a svět okolo nich jako by neexistoval. Nildonovi do tváře nevidím, ale ta Ӧronisina celá září.

Kam se poděla veškerá přísnost? Pousměji se nad nimi. Taky bych chtěla něco podobného zažít se svým druhem. Uvědomím si.

Jestli teda někdy nějakého druha najdu! Ušklíbnu se směru, kterým se ubírají mé myšlenky. Teď se mám přece soustředit na misi a ne tu přemýšlet nad takovými věcmi! Ale když ti dva spolu vypadali tak šťastně!

Když přicházím ke cvičišti, uslyším povědomý hlas: „Ale ona si nic z toho nepamatuje!"

„Ale já se prostě nenechám vést Vankenem! To v žádném případě! Tohle je prostě mnohem lepší nápad!" odpoví mu elf, jehož hlas bych poznala snad kdekoli.

Co tu dělá Drix? Vždyť se celou tu dobu neukázal!

Zrychlím krok. Docela ráda bych věděla, kde byl!

„U Anarett! Neříkám přece, že chci, aby naši misi vedl zrovna tenhle ztracený případ! Jenže to, co navrhuješ je naprostá pitomost!"

„A co teda navrhuješ ty? Máš v rukávu snad něco lepšího?" odsekne Drix. Jsem jim už tak blízko, že postřehnu, s kým si jde po krku. Co tu ale dělá Jasminne? Není náhodou léčitelka?

„Zdravím," projdu kolem nich a zamířím k Ranzovi, který se kousek od nich opírá o kamennou zeď.

„Co budeme dělat dnes?" zeptám se ho a ignoruji horký dech na svém krku, který je pravděpodobně rozzuřeného blonďatého elfa stojícího těsně za mnou.

„Dnes trénuješ se mnou," zašeptá mi do ucha. Ano, je to rozhodně Drix.

„Jestli sis nevšiml, mluvila jsem na Ranzu! A víš proč?" pokouším se znít klidně, ale moc se mi to nedaří.

Nedám mu šanci odpovědět a pokračuji: „Protože tu se mnou těch šest dní byl! Je to téměř  týden, co jsem tě neviděla ani jednou! A ty teď přijdeš a chceš se mnou znovu trénovat? Co tak najednou? Snad mě tím nechceš přesvědčit, abych vedla misi k trpaslíkům?"

„Ehm," chce něco odpovědět, ale zjevně se mu nedostává slov. Asi je trochu překvapený, protože takhle naštvanou mě ještě neviděl! Nebo alespoň ne v poslední době, co si tak pamatuji...

„Tak povídej, kdes byl? Nebo už ti došly výmluvy? Pro tvou informaci: nic vést nebudu a Vanken taky ne!" dál zuřím. „A radši se mi kliď z cesty nebo to špatně skončí!"

Otočím se k Ranzovi, ale černovlasý elf už na svém místě nestojí. V duchu zakleji. Pavouku, ty zrádče jeden!

„Tak dnes opravdu trénuješ se mnou," uchechtne se Drix a já ho zpražím pohledem.

„Tak už to vyklop! Cos dělal celou tu dobu! Kdes byl! A žádné výmysly!" zaútočím na něj zprudka.

„U rodičů. Byl jsem u rodičů." Řekne a vyhýbá se mému pohledu, zato ale musí vykrývat více ran, které se na něj sypou z mé strany.

„A co jsi u nich dělal šest dní?" zavrčím a má čepel prolétne nebezpečně blízko jeho hlavy. „Neříkej mi, že jsi to u nich napravoval tak dlouho!"

„Byl jsem vyslán jako zvěd k trpaslíkům, jasné?" v očích se mu zlostně zablýskne.

„A to ses nemohl alespoň zmínit? To totiž kamarádi dělají!" opět máchnu rukou a chladný kov pročísne vzduch milimetry u jeho krku. Vzápětí měním dráhu obou svých mečů a vyrážím Drixovi zbraň z ruky.

„Nikdo o tom neměl vědět, dobře?" zvedne ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává.

„A proč si myslíš, že mám zájem o to vést naši jednotku?" probodnu ho pohledem. Ráda bych se všechno dozvěděla co nejdřív a tohle se jeví jako nejjednodušší cesta, jak to z toho tvrdohlavého elfa vypáčit. Najednou už na něj nejsem tak naštvaná! Měl pro všechno nějaký důvod.

„Protože tě znám! Vždy jsi velela ty, tak proč to teď měnit?" řekne s přesvědčením v očích.

Zavrtím hlavou a oddělám čepele, které jsem mu do teď tiskla k hrdlu. „Protože o tom teď vůbec nic nevím! Nedokážu si ani představit, jak celá ta mise bude probíhat a ty po mně chceš ať to řídím? To je naprosto šílené!"

„Když myslíš..." Nechá ta slova viset ve vzduchu. Je mu jasné, že mě nepřesvědčil, ale možná jen potřebuje čas, aby se s tím smířil. S tím, že já do toho nejdu. Ani omylem!

„Nemyslím, ale vím," pousměji se. To bychom měli... teď už jen zjistit, kde je ten Ranza! Zadívám se za sebe, jestli se náhodou nevrátil.

V ten moment se ozve Jasminne: „Tak já už radši taky jdu. Tady už evidentně nikdo neumře, takže můžu jít s klidnou duší zachraňovat někoho jiného. Uvidíme se zítra na té radě!"

„Ranza už tu není," vyruší mě Drix z rozhlížení se po prázdném placu. U Anarett! Probleskne mi hlavou.