Tarannell-Zapomnění

58.

,,Vstávej!" vzdáleně slyším Drixův hlas. ,,No tak vstávej!" načež následuje frustrovaný povzdech.

Vtom ucítím zimu, což mě probere.

,,Hej!" začnu si stěžovat elfovi, který se zákeřně šklebí. On mi sebral peřinu! Co si to dovoluje! Taková drzost!

Jo, jsem kapku naštvaná po ránu...

,,Pohni si, jinak přijdeme pozdě! Tady máš snídani!" podá mi talíř s něčím, co jde hrozně cítit a k tomu je tam pečivo. Alespoň doufám, že je to pečivo, protože jinak se asi moc nenajím!

,,My někam jdeme? Co to vůbec je? Vždyť to strašně páchne!" nemám po ránu jasnou hlavu. Spíš si moje mysl usmyslela, že se dá spát i s otevřenýma očima.

,,Jo, včera jsem žádal o schůzku s králem a dnes brzy ráno se sem stavil poslíček s tím, že máme hodinu na to se tam dostat!"

,,Vždyť hodina je spoustu času!" protestuji, protože se mi vůbec nikam nechce. Ta postel je tak pohodlná! ,,Kdys vůbec přišel?" pokračuji.

,,Jenže to bylo už více než před půl hodinou! A přišel jsem, když už jsi spala, tak jsem tě nechtěl budit. A jez už! Čas běží a co když nám už nedají druhou šanci?" zaváhá na okamžik, což mě popožene k akci.

Ani se na tu smrdutou věc co mám na talíři nedívám a pokouším se ji co nejrychleji zhltnout. Se zacpaným nosem samozřejmě. 

Drix se mému počínání směje, ale to mě absolutně nezajímá. Hlavně, že už to mám za sebou. Pokouším se tu odpornou chuť přebít tou druhou poživatinou. Moc se mi to ale nedaří, a tak to ještě zapiji vodou.

,,Mohl by ses prosím na vteřinu otočit, Drixi?" snažím se přerušit jeho smích, což se mi samosebou nepovede. Sice se dál uchechtává, ale alespoň se otočí.

Dá mi tím prostor si převléct košili. Přece nepůjdu ven v té stejné, ve které jsem spala, ne?

,,Jsem hotová! Můžeme teda jít nebo si mám ještě něco brát?" zaklepu mu na rameno na znamení, že už se může otočit.

,,Radši si vezmi zbraně, ale jinak asi nebudeš nic potřebovat," zavrtí hlavou. 

Připnu si tedy oba meče k opasku a můžeme vyrazit. Proplétáme se uličkami plnými elfů, tedy spíš Drix se proplétá a já vlaju za ním a snažím se ho neztratit. Jak to, že je jich tu tolik? Kam všichni spěchají?

,,Kam přesně jdeme?" snažím se dozvědět víc než dorazíme.

,,Kde myslíš, že by se tak král mohl s někým sejít?" otočí se na mě s úšklebkem a potom zase pokračuje.

,,Nevím, v paláci?" hádám, popravdě si nemyslím, že by se nám podařilo dostat do paláce.

,,No vidíš, že to víš! Stačí, když trochu zapojíš mozek!" uchechtne se a i když je ke mně otočený zády, dovedu si živě představit, jak se opět šklebí, což mi z nějakého důvodu přijde úsměvné. Ale na druhou stranu si nenechám líbit, že si ze mně utahuje!

,,Nedělej si ze mě srandu, Drixi! Je mi jasné, že do paláce si král obyčejné elfy jen tak na schůzky nepouští! Takže to laskavě vyklop! Kam teda jdeme?"

,,To máš pravdu, že nepustí!" přikývne. ,,A proto máme štěstí, že nejsme obyčejní a do paláce se podíváme!"

Škoda, že zrovna teď nevidím jeho výraz!

,,Co myslíš tím, že nejsme obyčejní?" přijde mi docela dobré vědět, co tím chtěl říct.

,,Hm, jak ti to jen říct, abys to slyšela!" odmlčí se na chvíli. Asi přemýšlí nad tím, jak mi říct něco, co blokuje kouzlo. Teda doufám, že nad tím přemýšlí.

,,Slyšel jsem takový příběh o speciální jednotce, do které jednu dobu patřili taky jedna černovlasá elfka a blonďatý elf..." zkusí naznačit a pak čeká, co já na to.

,,Takže..." chci se zeptat jestli jsme byli členy nějaké jednotky, a proto nás někdo dostal ke králi na schůzku, ale Drix mě potom náhle přeruší.

,,Tak a jsme tady! Tohle je náš palác!" ukáže rukou kamsi nahoru a mě dojde dech. 

Protože ta budova, která se právě tyčí přede mnou je naprosto dechberoucí! Stojí tu a je nesrovnatelně větší než cokoli, co jsem zatím viděla! Jedná se o obří komplex hradeb, věží a věžiček, které do sebe dokonale zapadají. Všechno stojí na spoustě stromů, které jsou stejně jako celá stavba stříbrné. A taky jsou o dost vyšší a mohutnější než běžné elfské stromy. Brána před námi je tvarovaná do velkého listu a je tepaná tak, aby se skládala ze stovek podobných lístečků. Což mi z nějakého důvodu přijde kýčovité,ale hezké zároveň.

Zmůžu se jen na povzdech: ,,Páni!" a když už si myslím, že jsem ten pohled vstřebala, vyjde ze mě ještě ,,No teda!"

Strážci stojící vedle dveří najednou překříží kopí a jeden z nich řekne: ,,Kampak? Sem nesmí jen tak někdo!"