Tarannell-Zapomnění

89.

Zkusíme si tedy s Vialarem dát ještě jeden souboj a potom další a další. A téměř pokaždé to Sefi nevydrží a rozhodne se zapojit.

„No tak si dáme na chvíli pauzu," navrhne Vialar a já to uvítám, protože jsem v takovém rozpoložení, že to muže Sefi každou chvílí nehezky odskákat. Svou roli na mé špatné náladě určitě hraje nezvyk pohybovat se v brnění, pod jehož tíhou se mé pohyby stávají méně a méně koordinované. To ale může být stejně tak způsobeno únavou.

Zkrátka to začíná být docela nebezpečné.

„Víš, my všichni doufáme, že se nám povede ti ty vzpomínky vrátit," začne zlehka elf, jehož kůže je bezesporu toho nejvíce bílého odstínu, který jsem kdy viděla, a já mám chuť mu na to něco peprného odpovědět. Ale najednou se cítím jen unaveně. Neskutečně unaveně. Zlost asi vyprchala a zbylo jen zklamání.

„To je sice pěkné, ale proč jste mě všichni nechali v tom, že sem jdeme kvůli tomu? Proč jste mi to prostě neřekli?"

„To je asi trochu složitější," podrbe se na zátylku a posune se v trávě trochu dál ode mně.

„Není," namítnu. „Když jsem potkala Drixe, tak mi řekl, že mé vzpomínky nedokáže vrátit a král to samé. Bylo by to jen opakování toho stejného dokola."

„Asi ti nechtěli brát naději," odpoví Vialar, ale nedívá se na mě.

„Asi. Každopádně i tak bych se výpravy zúčastnila." Pokrčím rameny, když se na mě zadívá podezřívavě. „Stejně bych neměla co dělat."

„Víš, že máš vlastně docela štěstí?" otočí se na mě po chvíli ticha.

„Mám?" zvednu obočí.

„Máš. Protože máš někoho, jako je on," ukáže holí na Sefiho, který v trávě něco chytá. „Já jsem vždy chtěl mít nějakého podobného spojence. Nemuset se spoléhat jen na sebe a tak."

„No vidíš. Já bych se na sebe zase spoléhala docela ráda." Pousměji se. „Jenže jak se zdá, tak to v tomto světě bez magie tak úplně nejde."

„Tak to mě nikdy nenapadlo." Nakloní hlavu. „Magii jsem teda vůbec nevzal v potaz."

„Jak to, že vlastně bojuješ s holí? Proč ne s mečem?" nedá mi to při pohledu na lesklý žlutý kámen zasazený na jejím tlustějším konci.

„Je to spíš usměrňovač mé moci než zbraň," pokrčí rameny. „A ty nejsou nic pro mě."

„Ale zacházet s ní umíš pěkně," přiznám, že na mě při soubojích udělal svými schopnostmi dojem.

„Život mě naučil," ušklíbne se.

„Tak teď nevím, jestli tě mám litovat nebo spíš obdivovat," přiznám a pohladím Sefiho, který neobratně přistane na mém rameni.

Zlá kovová věc.

Vialar si zajede rukou do svých světlých vlasů: „Nestojím ani o jedno."

Nic mu na to neodpovím, a tak zůstaneme 

„Budeme ještě trénovat?" zeptám se po chvíli nicnedělání, která se mi zdá až příliš dlouhá.

„Až za chvíli." Zavrtí hlavou elf. „Nechceme tě přece před zítřkem úplně unavit."

„Ale no tak! Zas tak unavená jsem nebyla!" věnuji mu zdařile ublížený pohled. „A teď už nejsem unavená vůbec!" začnu se zvedat ze země.

Ihned zjišťuji, že to asi nebyl nejšťastnější nápad. Jak je možné, že mě všechno tak bolí? Se zaúpěním se svalím zpět.

„Ty teda zítra rozhodně nevstaneš..." směje se Vialar. „Leda že bych ti pomohl nějakým kouzlem!"

„Opovaž se!" zamračím se.

...

Docela dlouho se jen převaluji a spánek nikde. Tělo mě už nebolí. Vialar při obědě přiznal, že je to jeho vina. Prý jeho způsob, jak mě přinutit před důležitým dnem odpočívat!

Otočím se na druhou stranu. Mohla jsem přijmout jeho nabídku na kouzelný spánek! Ale ne, nemohla! Po chvíli se mi začínají klížit oči.

S trhnutím se vzbudím. Ale ne! Vždyť jsem sotva usnula! Šmátrám kolem sebe, ve snaze najít čutoru. Potřebuji vodu! Ale není zase taková tma, takže jsem si asi přece jen trochu pospala.

Tady je! S radostí vyhrabu kožený váček z brašny. Přiložím si čutoru k ústům a začnu hltat... vzduch.

Jak to, že je prázdná?

Co se děje? Uslyším zabručet Sefiho.

Nic. Jdi ještě spát. Zavrtím hlavou. Mám žízeň a jdu se napít. Promiň, že jsem tě vzbudila.

S nevolí se teda dostanu na nohy. Doufám, že u toho nevzbudím ještě někoho dalšího. I s čutorou zamířím k pramínku opodál. Naštěstí není tma jako v pytli, a tak vidím, kam jdu. I když to teda není nic moc.

„Konečně voda," spatřím zázračnou tekutinu, po které právě teď prahnu.

Když se vracím k táboru, hlavou mi prolétají všemožné scénáře, jak může zítřek dopadnout.Tak teď už asi neusnu. Přemítám v duchu.

„Takhle sama," zjeví se přede mnou najednou něčí postava. Prudce zabrzdím. Div, že do elfa nevrazím. „A daleko od tábora. Kdepak máš Drixe?"

„Co chceš, Vankene?" začnu ho pomalu obcházet, ale on popojde takže zase stane naproti mně.

„Možná, že nic," nevidím mu do tváře, ale přesto jsem si jistá, že je to Vanken.

„Tak mě nech projít."

Neboj! Jsem tu!

Ucítím závan větru a potom mi před očima zaplane tak jasné světlo, že se musím odvrátit. Moje oči!

„Au! Co to je!" uslyším Vankena ječet. Mé oči se ještě z té záře nevzpamatovaly, takže netuším, co přesně se stalo.

„Co se to tu děje?" zahromuje Zaar, který se tu najednou bojeví a mě se konečně povede zaostřit. Vypadá rozlíceněji než obvykle...

Vanken se ozve jako první: „Ta malá potvora na mě zaútočila!"

Já zachraňoval! Hlasitě si odfrkne Sefi.

A moc tě za to chválím, Sefi. Výjimečně jsi zaútočil ve správnou dobu.

„Možná proto, že jsi mě odmítal pustit do tábora!" bráním svou zelenou potvoru. Tak mu můžu říkat jenom já!

Změřím elfa naštvaným pohledem a mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Má totiž obličej na celé levé půlce pokrytý námrazou. Sefi, ty jsi génius.

„Běžte si každý po svém. Vyřešíme to ráno." Rozhodne nakonec velitel a my se s ním raději nehádáme.