Tarannell-Zapomnění

95.

„Mluvila jsem o temné magii, která před nějakou dobou posedla vás trpaslíky a kterou se nám zjevně podařilo zničit. Jen mi není úplně jasné, jak to, že o tom nikdo z vás neví..." zamračím se.

Obdaruji ho snad dostatečně přísným pohledem. „Opravdu nemáte tušení, o jaké magii mluvím?"

„Ani v nejmenším." Zavrtí hlavou, ale poté rychle dodá: „Ale nemám nejmenší důvod vám nevěřit, jelikož nemám vůbec ponětí, jak jsem se sem dostal a posledních pár dní mám jako v mlze."

„To nebude jen pár dní." Povzdechnu si, když si vzpomenu před jakou dobou bylo vše ještě v pořádku. „Kde nás tedy ubytujete?"

„Následujte mě, prosím." Ozve se Irad a pokračuje chodbou s námi v závěsu.

Vede nás spoustou spletitých chodeb, až začínám mít pocit, že nás chce navést do nějaké pasti. V nepřeberném množství pořád dokola se opakujících motivů všude kolem se začínám ztrácet. Vždyť po tomhle schodišti už jsme šli tak nejméně třikrát, ne?

„A jsme tady!" zastaví se konečně náš průvodce. „Tohle je východní křídlo, které je určené především pro hosty."

Trpaslík se vzápětí vypaří, načež následuje divné ticho, protože opět nikdo z nás neví, co dělat. Rozhodneme se počkat, ale nikdo nepřichází, a tak si pokoje nakonec rozebereme sami.

Proč je to najednou tak těžké? Přemýšlím, když se pohodlně usadím v tmavě zařízeném pokoji. Zrak mi padne na sametové polštáře vedle mě. Jak to, že mi tohle vystupování nikdy předtím nevadilo?

Bezradně se svezu na postel. Co je jinak? Že jsem neměla paměť? Nebo že jsem neměla slitování a zabíjela kde koho? Já to vůbec nechápu...

Nebuď smutná. Přitulí se ke mně Sefi.

Ale já nejsem smutná, ty potvůrko. Pousměji se. Jen zmatená a unavená. Dneska toho asi na mě bylo moc. Pohladím ho a přitisknu se k němu.

Chvíli si dovolím nemyslet vůbec na nic, ale potom se zvednu. Je třeba podat hlášení!

Ponořím se do sebe a opět se spojím s energií, která ve mně proudí. Pokusím se o spojení, ale nic se neděje. A poté o další.

Nevadí, teď to určitě zvládneš! Povzbuzuji se už asi u sedmnáctého pokusu.

Kdo se opovažuje nás rušit! Uslyším z velké dálky Awerynův hlas, který zní krapet podrážděně.

To já Tarannell. Povzdychnu si. Ať už je to za mnou! Ráda bych podala hlášení o naší misi k trpaslíkům.

Vzhledem k tomu, že nás obíráš o čas zrovna ty, tak předpokládáme, že vše proběhlo úspěšně. Ještě něco? Právě jsme uprostřed důležitého jednání! Snaží se král k mé nelibosti rozhovor co nejdřív ukončit.

Další povzdech z mojí strany. Nerada to říkám, ale ne tak docela. Podařilo se nám odstranit krále Dorrina, ale...

Jak? Přeruší mě.

Moje sintra ho obdařila svým dechem. Shořel i s trůnem. Vzpomenu si na flek černý jako uhel.

A jak je možné, že jste ještě naživu? Zbytek trpaslíků vás jen zajmul a počká, co s vámi udělá nový vladař? Diví se král a asi záměrně opomene zmínit skutečnost, že jsem se zmínila o sintře.

Zbytek trpaslíků si žádnou temnou magii nepamatuje. Začnu, ale potom se odmlčím. Všechno do sebe najednou zapadne. Ta věta v knize dává smysl!

Mám za to, že tím, že byl zničen zdroj té magie, přestala nakonec působit a oni se tak mohli vymanit z jejího vlivu. Přednesu hrdě svou domněnku.

Zajímavé. Pokračuj, ale stručně. Pobídne mě král spěšně.

Naše jednotka skončila rozdělená na několik částí. Vea byla s dalšími raněnými někam odnesena. Tuším, že do ozdravného křídla, ale nevím to jistě. Mluvila jsem s novým králem, ale není zkušený a zdá se že vůbec neví, co se děje. Já jsem s částí elfů v místech určeným hostům. Starost mi dělá ta část skupiny, která se nedostala sem do pevnosti...

Dobře. Tak až budeš vědět víc, tak se spoj se mnou. Zatím nic nedělej. Brzy vás přemístím zpět do naší říše. Ukončí král rozhovor dřív než stihnu něco namítnout.

On právě přerušil spojení! Probleskne mi hlavou naštvaně. Potom zkusím hlavou zatřást, abych se vzpamatovala. A asi to pomůže, protože mi v ní zničehonic objeví výborný nápad.

Tak se zkusím spojit s někým z elfů, kteří se sem nedostali!

Opět se soustředím. Oproti minulým pokusům je to mnohem těžší.

Zkusíme třeba Drixe! Projede mnou podivný bodavý pocit, ale žádné spojení se mi vytvořit nepodaří. Znovu.

Cítím, jak mi s každým dalším snažením se o spojní ubývají síly.

Kdo je další?

Dresh, po něm Zaar, po kterém už jsem tak vyčerpaná, že se o nic dalšího nepokouším.

„Sefi! Jdeme na vlastní výpravu!" zavolám na sintru, která leží poklidně mezi polštáři a podřimuje. Když se nedočkám odpovědi, rozhodnu se ji vzít do náruče.

Budu si dělat co budu chtít a kdy budu chtít!

Tak tohle se naštěstí nezměnilo...

Zkouším vymyslet nějaký plán, jak je najít, ale nic moc mě nenapadá. Pohledem přelétnu pokoj. Bylo by lepší jít alespoň s nějakou zbraní než jen takhle.

Když objevím pouze zdobenou keramickou vázu, ale nakonec si uvědomím, že bude lepší spolehnout se na magii než tahat se s něčím takovým. Bohatě stačí, že nesu Sefiho.

Tak plán stále nemám. Uvažuji dál. Zatím to vypadá na improvizaci. Pokrčím rameny. Jednou je musím najít, nebo ne?

Projdu dveřmi a vydám se směrem, kterým nás sem přivedl Irad. Teď se jen dostat k místu, ze kterého nás odvezli. To by mohla být hračka, ne?

Tak třeba vlevo? Zastavím se na prvním křížení se chodeb. Povzdechnu si. Tak tohle bude ještě dlouhá výprava...