Tarannell-Zapomnění

45.

,,Přece v myšlenkách! Prostě ji vyšleš k nim a oni ti odpoví úplně stejně."

,,No dobře, tak  mi ale ještě jednou řekni, o čem jste se to vlastně bavili? Asi jsem to ještě úplně nepochopila..."

,,No... chtěli by s námi cestovat k elfům, no a já si říkal, že po jednom útoku trpaslíků by jich mohlo být víc, a že...eh. Že by to pro nás mohlo být bezpečnější. A..." začne něco zmateně blekotat, tak mu do toho vstoupím.

,,Snažíš se mi tu naznačit, že s námi budou pokračovat? A my s nimi?" taktrochu mu skočím do řeči.

Nedívá se na mě, když mi odpovídá: ,,Možná trochu?" Když si uvědomím, že se vyhýbá očnímu kontaktu se mnou, dojde mi proč.

,,A ty se bojíš, že s tím nesouhlasím?" zeptám se opatrně. Třeba jsem vedle.

,,Popravdě?" odmlčí se, ale konečně se na mě podívá.

Kývnu na něj ve snaze ho trochu povzbudit, i když mi přijde divné, že ho povzbuzuji zrovna já. Nejsem zrovna člověk sršící sebejistotou, nadhledem taky zrovna neoplývám a ani trochu neumím uklidňovat.

,,Jo, bál sem se, že budeš nebo jsi naštvaná nebo já nevím! Prostě tvé reakce!"

,,Já vlastně ani nevím, čeho jsem se vlastně bál!" dodá, ale tak, že to skoro nejde slyšet.

,,No, abych pravdu řekla, moc se mi představa cestovat se dvěma obříma šelmama, které mě můžou kdykoli zabít, nezamlouvá, ale už jsi jim určitě řekl, že jejich nabídku přijímáme, takže to už nějak přežiji."

,,Takže se nezlobíš?" ujistí se ještě. Zase nerozumím jeho změnám chování.

,,Ani ne, spíš to beru jako trénink ostražitosti," pokusím se to trochu zlehčit.

,,Spíš mi dělá starosti komunikace mezi mnou a tygry," konstatuji potom už více vážněji, protože si moc nedovedu představit, jak to bude probíhat, když se s nimi nebudu moci domluvit.

,,Neboj! To nějak vyřešíme," pokouší se teď blonďák zase uklidnit mě. ,,Uvidíš, že to nebude tak zlé!"

Moc se mu to teda nedaří ale říkat mu to nehodlám. Nehodlám rozbít už tak dost křehké příměří, které mezi námi panuje!

Potom za nimi znovu odběhne, ale stačím na něj ještě křiknout ať nezapomene na náš trénink.

Tak se opět vrhnu na rozcvičování se, ale po chvíli mi to přijde jako ztráta času, a tak si zkusím některé údery jen tak do vzduchu.

Někdo by si mohl říct, že to je úplná blbost a že si tak nic nenacvičím. Jenže mě zrovna teď šlo jen o opakování a o to zjistit, kolik technik si celkem pamatuji.

Nakonec jsem se téměř k ničemu nedostala, protože se přede mnou zčistajasna objevil Drix.

S lehkostí vlastní snad jen jemu můj meč snadno odklonil a poté už jsme se pustili do cvičného souboje.

K mému překvapení, ale končí stejně záhy, jako začal, jelikož ho elf po chvíli ukončí s tím, že už je čas vyrazit na cestu.

Jdu si teda zklamaně všechno sbalit. Moc toho není, protože většinu jsem ani nevytahovala. Vlastně jsem asi jen zavřela batoh a dala do něj čutoru.

,,Bavil jsem se s tygry a navrhují, že nás ponesou, že to bude rychlejší!" zarazí mě Drix, jakmile jsem nachystaná vyrazit.

,,Aha." Polknu a zmůžu se na sotva patrné přikývnutí. Rozhodně z vývoje událostí nejsem nadšená.

,,Pojedeš na Surym a já na Wanitě," oznámí mi s úsměvem. Jako by na tom bylo něco pozitivního a úsměvného. 

Abych pravdu řekla, mám z toho strach. Co když mě shodí? Nebo já nevím, unese, zakousne?

Každopádně si musím pohnout. Na mou zbabělost se tady neberou ohledy. Ještě jednou se nadechnu a udělám opatrný krok směrem k tygrovi.

Moc mi nepomůže zjištění, že je o několik palců větší než Wanita a mě na chvíli zamrzí, že nemůžu cestovat s ní.

Sury mi to ulehčí tím, že se přikrčí a já se na něj docela neohrabaně vyškrábu. Musí to být nepříjemné, ale nedá na sobě nic znát.

,,Nemusíš být nervózní, Lio, oni ví, jak udržet i nezkušeného jezdce v sedle!" pokouší se mě uklidnit Drix. Asi se mi nepovedlo kompletně zakrýt své pocity, ale alespoň na mě nepoznal všechno.

,,A jak to můžou vědět, jsou to bojovníci ne koně!" namítnu, protože mi to jeho uklidňování nedává smysl.

,,Dříve, když se ještě válčilo, tak tygři i jiná magická zvířata nabízela elfům svou pomoc. A jak už sis asi domyslela, jsou mnohem nebezpečnější než koně a vzhledem k podobné velikosti pro ně bylo nejvýhodnější využití takové, že velká část z nich bojovala zároveň s některým z elfů. Občas se mezi zvířetem a jezdcem vytvořilo zvláštní pouto, ale nebylo to moc obvyklé, spíše jen jedinci."

Toto téma mě docela zaujalo, a proto jsem se v něm rozhodla pokračovat. ,,A má nějaký důvod to, že ty jedeš na Wanitě a já na Surym?" 

Elf vypadá, že mě neslyšel, ale mě vzápětí dojde, že asi neví odpověď a teď mu to vysvětluje někdo z tygrů.

,,Ano. Bývalo zvykem, že nejezdila např. elfka a samice nějakého magického tvora nebo elf na některém samci. A taky že silnější elf jezdil na slabším zvířeti a naopak, bylo to tak z důvodu toho, že tak měli tvořit vyrovnanou dvojici a ten silnější měl v případě potřeby ochránit slabšího. Tak se většinou předešlo rozepřím a bylo to velmi účinné, ale samozřejmě existovaly i výjimky."

Dále už mě nenapadalo nic, na co bych se chtěla zeptat, a tak zbytek dne cesta probíhala mlčky.

Nakonec se cestování na tygřím hřbetu ukázalo rychlejší a pohodlnější než chůze pěšky.