Tarannell-Zapomnění

96.

Pokrčím rameny. Potvůrku budit nebudu, jen ať si odpočine. Vydám se doleva a potom přímo za nosem chodbou pokrytou spirálami. Je tu plno dveří, ale po jejich bližším průzkumu zjišťuji, že vedou do pro teď naprosto nepodstatných místností. Já potřebuji východ a ne sál plný obrazů!

Minu známé točité schodiště. A potom ještě jednou, takže jsem si docela jistá, že jdu správným směrem.

Jenže po chvíli se objevím v úzkém tmavě šedém neopracovaném něčem, co víc než chodbu připomíná průchod.

Otočím se a vracím se zpět.

Po úctyhodné době dalšího bloudění se rozhodnu dát stranou svou hrdost a zeptat se první osoby, kterou potkám.

„Mohla byste mi prosím poradit, kudy se odsud dostat ven?" oslovím trpaslici oděnou do velmi zvláštního vlajícího hávu, který se před mýma očima mění z tmavých odstínů fialové do světlých a zase zpět do tmavých.

Překvapeně se na mě otočí, ale pak znuděně mávne rukou. „Stejně teď nemám co jiného dělat. Za mnou." Vydá se úplně jiným směrem, než kterým se ubírala doteď.

„Co vůbec dělají elfové tady?" uslyším její vysoko posazený hlas po chvíli ticha, během které jsem docela ztratila přehled o tom, kudy jsme šli.

Na mou obhajobu- tahle dáma chodí velmi rychle! Měla co dělat, abych jí stačila! Nějak mi nezbyly síly zároveň sledovat i to, kam jdeme.

„Práce," odpovím vyhýbavě, ale ji zřejmě má slova nezajímají, protože pokračuje, jako bych nic neřekla. „Já jsem měla tu čest, že jsem sem byla pozvána samotným princem Gorrimem."

„Už králem." Vyvedu ji z omylu, ale ona si z toho nic nedělá a mluví dál.

„Je velice ušlechtilý a hezký a je to princ. No věřila bys tomu, že sem pozve zrovna mě? Lisendu Dreagell?"

„Nevěřila," ucedím. Tahle osoba mi pomalu ale jistě začíná vadit. Kdyby alespoň trochu zpomalila!

„Ó, máš překrásného mazlíčka." Její pohled se na okamžik zasekne na Sefim. Dokonce se na sekundu zastaví, ale potom od něho zrak odtrhne a vpřed vyrazí snad ještě větší rychlostí. Pokud je to tedy ještě možné.

„Taky jsem měla jednoho zandrema." Šveholí s naprostou lehkostí, zatímco já začínám lapat po dechu.

„Říkala jsem mu Raxoth. A to ti povím. Byl to ten nejlepší hlídač pod horou! Vždy dokázal vycítit, když se ke mě do komnaty chtěl proplížit můj bratr aby na mě nastražil nějakou hloupou past. A Raxoth ho pokaždé objevil dřív než stihl nějaký z těch jeho ďábelských vynálezů zprovoznit."

Raději se ani nesnažím jí na to něco říkat a myslím si svoje. Protože můj Sefínek se nezmohl na nic menšího než zničení zdroje temné magie, která vás všechny ještě do dnešního dne ovládala. Ale jinak jsem si naprosto jistá, že malé chlupaté nemotorné stvoření jako je zandrem je ve všem určitě mnohem mnohem lepší než moje šikovná potvůrka.

Ale nepřerušila jsem ji, takže trpaslice s velmi složitým účesem pokračuje eve svém monologu bez toho, aniž by se jedinkrát nadechla. „Předtím než jsem dostala svého milého malého zandrema jsem zažívala to nejstrašnější peklo, jaké si dovedeš představit! Téměř každý den byly nějaké mé šaty poničené kvůli nějakému jeho vtípku! Jednou to byl inkoust, podruhé jsem málem uhořela!"

U Anarett! Doufám, že ten východ najde co nejrychleji!

Prosím!

„Nicméně až ze mě bude jeho žena, tak už mi nikdo nic takového nikdy říkat nebude!" je další věc, kterou uslyším.