Tarannell-Zapomnění

37.

Nemám čas se tím ale nějak víc zabývat, přestože mě to mrzí. Na druhou stranu chápu, že je myšlenkami jinde.

Asi bych se taky užírala tím, jak je mému příteli. Drix dokáže být strašně tajnůstkářský když chce a v tomto případě to moc k užitku není.

Už zase jsem na řadě. Tentokrát muž přede mnou vypadá jako ostřílený bojovník, který už toho zažil dost.

Souboj započne v okamžiku pokynu rozhodčího.

Ihned kolem sebe začínáme kroužit ve stále se zužujících kruzích. Tentokrát se asi žádné oťukávání konat nebude, napadne mě.

Pokouším se se maximálně soustředit na odrážení jeho útoků.

Bránil mi v tom pichlavý pohled jeho světle hnědých očí, ale po chvíli jsem si na to docela zvykla a už to tolik nevnímala.

Strategie si zvyknout na jeho útoky se mi vyplatila, a tak jsem mu je začala znenadání vracet.

Sek na břicho, druhou zbraní odkloním jeho meč. Vyhne se až na poslední chvíli.

Přejdu do mnohem zuřivějšího útoku.

V jeho očích spatřím zmatek, ale rozhodnu se nedat mu šanci na to se vzpamatovat. Útočím o něco málo agresivněji než to, co jsem tady zatím předvedla.

Ale nelituji toho. Předtím nebyl čas se předvádět a teď je to součást souboje, protože účel mé zvýšené agresivity, vykolejit ho, se povedl, a tak se toho zkusím držet.

Vypadá to ale, že se pomalu srovnává s mým tempem, protože jsem o krok ustupuji, abych se vyhnula jeho nečekanému seku po mé hlavě.

Nikdy neustupuj vzad! Zazní mi v hlavě poučka.

Tak ty takhle! Naštvu se. Tohle si líbit nenechám!

Vím, že není dobré se rozzuřit v průběhu boje, ale to mi teď starosti nedělá.

Využiji novou energii povzbuzenou adrenalinem a rychle se posunu zase dopředu.

Opět zaútočím, ale do útoku dám ještě více síly než předtím. Využiju toho, že jsem v pohybu a zavalím ho několika údery v rychlém sledu za sebou. Teď jsem to já, kdo ho tlačí dozadu.

Asi si to taky uvědomil, protože znenadání ucítím prudký náraz do mého kolene.

Náraz ani bolest jsem nečekala, a tak se jen bezmocně kácím na zem.

Nevím jak, ale stihnu ještě delším mečem odklonit jednu z jeho ran. Na tu druhou už ale nestačím. I přesto ale stihnu dát meč tak, že by se na něj nabodl. Bohužel ale pozdě.

,,Představuju Vám tu vítěze letošního klání, sira Arthura de Ćonney!"uslyším rozhodčího.

Zamžourám jeho směrem a spatřím, jak pozvedává ruku vítěze do výšky. A teprve potom si to uvědomím. 

Já prohrála!

Zklamala jsem Rufuse! To ne!

Jak se mu teď podívám do očí? Vždyť jsem byla už tak blízko!

A já selhala!

Úplně kompletně jsem to pokazila!

Tyto myšlenky mi projížděly hlavou, zatímco jsem se zvedala ze země.

Zatřepala jsem hlavou, aby se přestaly objevovat v mé mysli, ale nepomohlo to. Ale ještě není vše ztraceno, můžu přece proti rozhodnutí rozhodčího protestovat!

Opráším si suchou hlínu z oblečení a s narůstajícím odhodláním zvednu hlavu.

,,Mám námitku proti Vašemu rozhodnutí!" řeknu tak, aby to slyšel rozhodčí i onen sir Arthur.

,,Neslýchané! Jak se opovažuješ?! Ty si snad dovoluješ pochybovat o mém rozhodnutí?" nebezpečně potichu mi odpoví rozhodčí s opovržením a úžasem v očích.

Přikývnu: ,,Přesně tak. Jeho vítězství bylo uznané po nesportovním útoku." Promluvím stejně nahlas jako on, tedy jedovatým šepotem, který slibuje oprávněnou obranu.

,,Ty se opovažuješ tvrdit, že jsem udělal chybu? Za chvíli se tu budu válet smíchy..." odděluje jedno slovo od druhého, aby jim přidal na důrazu. Pokouší se mě zastrašit? Tak to se mu nepovedlo, teď mě spíš naštval!

,,Že to bylo nefér? Možná ano, ale v pravidlech nic takového není!" zlomyslně se ušklíbne. Teď to vypadá, jako by to s drahým sirem plánovali, což mě namíchne ještě víc než už jsem.

,,Vy si tedy myslíte, že když  jsem elfka, tak se mnou budete jednat jinak než se sobě rovným?! Myslíte, že Vám to někteří svědci těchto událostí zapomenou? Snad se nedomníváte, že si Vaší očividné averze vůči mně nikdo nevšiml? Vždyť je to do očí bijící!" rozhodnu se mu oplatit útok.

Nečekám, až zareaguje a obrátím se na patě. Věnuji poslední pohled všem divákům, kteří pod ním okamžitě ztichnou.

Hrdě zvednu bradu ještě o trochu víc a kráčím pryč tak ladně, jako snad nikdy.

Nevšímám si následujícího všeobecného povyku.

Snažím se nevnímat výkřiky.

,,Táhni ty elfí špíno!"

,,Vždyť je to sprosté, takhle někoho vyloučit!" 

,,Diskvalifikujte ji za neuctivé chování k rozhodčímu!"

,,Fůj!"

,,Neměla vůbec bojovat! Vždyť je to jen ženská a ještě k tomu elfka!"

,,To není správné!"

Bohužel těch proti mně bylo více. Jen jsem doufala, že jsem svým revolučním činem někoho inspirovala, aby už nestál v koutě a taky, že to lidé nezaslepení svými předsudky rozhodčímu později vytmaví.

Ještě mě odchytne onen blonďák, který mi předtím popřál štěstí, potom co jsem proti němu použila jeho fintu.

,,Ahoj, co potřebuješ?" zeptám se ho na důvod, proč svírá mé rameno. Co s tím jen všichni mají? 

Okamžitě si to uvědomí a pustí mě. ,,Jen, že je mi líto, že jsi ho neporazila," řekne, ale vypadá to, že má ještě něco na srdci.

,,Díky, to je milé. Mě to spíš štve, ale jestli to některým pomůže otevřít oči, tak je to tak asi lepší. Já už půjdu, takže jestli potřebuješ ještě něco..." snažím se ho nenápadně povzbudit.

,,No, myslím, že se ti to u některých docela povedlo. No. Víš, jen jsem ti chtěl popřát hodně štěstí." Vypadne z něj nakonec.

Už se chystám pokračovat, ale ještě se plácne do čela: ,,Jsem to ale nevychovanec! Jmenuju se Jacob." 

Což mi vykouzlí na tváři úsměv.

,,Lia. Nic si z toho nedělej, vůbec mi to nedošlo, až teď."

,,Tak se měj," vycítí, že už jsem opravdu na odchodu a stáhne se.

Otočím se se slovy: ,,Hodně štěstí, Jacobe."