Tarannell-Zapomnění

42.

Ani nestihnu vytáhnout svůj šíp, který trčí z těla jednoho z nich. Jeho obličej zkřivený bolestí mi ale zůstane v paměti, když mě Drix rychle táhne pryč.

,,Trpaslíci. Byli to trpaslíci!" Odpoví aniž se na mě byť jen podívá, což mě kompletně zmate. Když zmizíme za dalším ze zákrutů pěšiny, pustí mě, ale tempo nezpomalí. Vypadá to, že chce být od toho místa co nejdříve pryč, ale proč?

Nejprve je podezřele starostlivý a o sekundu později mu nestojím ani za pořádnou odpověď a pohled? Co to s ním je? Já ho vážně nechápu!

,,Co to vůbec bylo za černou mlhu?" Nevšímám si změn jeho nálad a doluji z něj pro mně tak potřebné odpovědi.

Když se nad tím totiž zamyslím hlouběji, drží mě v šachu. Protože mě odstřihl od mé jistoty- jediného místa které znám a já jsem tak na něj plně závislá, protože jsem v neznámém prostředí obklopena neznámými bytostmi. A já nemám žádnou možnost si informace od něj ověřit. 

Takže dokud někam nedojdeme, nezbývá mi nic jiného než mu věřit. Můj život teď doslova závisí na Drixovi, protože jestli má jiné úmysly než se teď zdá, tak jsem mu vydána na pospas. V boji se mu nemůžu rovnat, jelikož má magii. A navíc mě trénoval, takže ví dost dobře jak bojuji.

,,Ukázka trpasličí zvrácené magie," odpoví mi neochotně můj společník.

,,Nechápu." To slovo samo toho dost vystihuje...

,,Říkal jsem ti přece, že trpaslíci nedokáží používat magii... No a ty jsi právě viděla názornou ukázku toho, jak jejich podivně nabytá magie vypadá!" pokouší se mě elf trochu zasvětit do tématu. 

,,Ale rozhodně nám nepředvedli všechno... slyšel jsem, že někteří dokáží vstát z mrtvých," pokračuje tišeji. Asi přemýšlí nahlas. Ale říkat mu to nebudu, přestože právě odpověděl na mou otázku ohledně jeho překotného odchodu od místa střetu.

,,Mě ale nepřišla ničím zvláštní. Teda až na to, jak kolem mě jen prošla a nic mi neudělala." Zkusím se na věc podívat z jiného úhlu.

,,Počkej, cože udělala?" zničehonic se na mě otočí a vypadá celkem překvapeně.

Pokrčím rameny: ,,Právě že nic! Prostě se asi v takovéto vzdálenosti ode mě se ta mlha skoro zastavila a pak prostě proplula kolem," dám dlaně od sebe, abych mu lépe demonstrovala onu vzdálenost mě a mlhoviny.

Zamračí se: ,,Tak to se mi ale vůbec nelíbí!"

,,Já ti nevím. Zapomeň na to. Beztak to není nic důležitého!" znovu pokrčím rameny. Pak už se k tomu nevracíme.

,,A co všechno o nich víme?" Zeptám se místo uvažování nad blbostmi.

Podívá se po mně: ,,O kom?"

,,No o trpaslících!" 

,,Hm. No jsou o dost menší než my, čehož sis už asi všimla. Taky podsaditější a daleko paličatější. Nejčastěji zrzaví. Nosí dlouhé vousy i vlasy zapletené do copů. Jejich oblíbenými zbraněmi bývají sekery nebo kladiva. Žijí většinou v podzemí anebo při zemi. Velmi často v blízkosti štol, kde těží různé kovy. Ty pak zpracovávají a prodávají. Vládne jim král Dorrin."

Pokouším se vstřebat všechny ty informace a pomalu ale jistě na mě doléhá šok ze střetu.

Drix mi ještě povídá o elfech a o všem možném. Možná si mého rozpoložení všiml. Já si toho zatím snažím co nejvíc zapamatovat, protože co kdybych tyto informace jednou potřebovala.

Všimnu si, že čím blíž jsme k hranicím, tím více je tu zeleně a života. Jen mi není úplně jasné proč.

Po úmorném putování, které nám spolu s přestávkami na jídlo a načerpání energie zabere téměř celý den, se opět zastavujeme. Tentokrát na větší mýtině kousek od cesty. Voda tady naštěstí je, i když jen v malé studánce.

Po důkladném odpočinku, který se mi zdá delší než ty předchozí se Drix zvedne a začne protahovat.

Celá zastávka mi najednou přijde krajně podezřelá. Nepřestávám ale elfovo počínání sledovat.

Hrkne v něm, jako by si něco uvědomil.

Prudčeji než očekávám se ke mně obrátí a já mám co dělat, aby nepoznal, že jsem ho celou dobu sledovala. Snažím sebou neškubnout, když se do mě zabodne jeho pohled.

,,Říkal jsem si, že bychom mohli opět více rozvinout tvé dovednosti, co se boje týče." Promluví na mě po chvíli, během na sobě neustále cítím jeho pohled.

Musím se ovládnout a pomalu se na něj podívat s nechápavým výrazem. Přece mu nechci prozradit, že ho celou tu dobu bedlivě sleduji. 

,,Cože? My zůstáváme tady? Proč nejdeme dál?" pokouším se z něj vypáčit odpovědi a u toho neznít nervózně.

,,Ne. I když bych si přál, abychom se k elfům dostali co nejdříve, tak se musím postarat o to, abys nebyla úplně bezbranná!" Řekne a já mám pocit, že za celou tu cestu je tohle poprvé, co svá slova myslí upřímně. 

Asi na mě nic nepoznal, anebo to na sobě nedává znát, což bude asi pravděpodobnější. Ale nic z toho mi nezabrání protestovat.

,,Já ale nejsem bezbranná, Drixi! Vždyť jsi říkal, že jsem se zlepšila, ne?" zase to jeho podivné chování. Nejdřív jásal, že jsem zpět nebo co a potom, že se nedokážu ničemu ubránit! A ti trpaslíci byli vzduch?

,,Proti lidem možná, ale proti elfům?" jeho hlas zní škodolibě. Naštve mě to co řekl, tón jakým to řekl i to, co řekl. Nejsem žádná chudinka, která se o sebe nedovede postarat, ale rozhodně se jím nenechám vyprovokovat v bezhlavý souboj! 

Místo toho mu s klidným úsměvem odpovím: ,,To si opravdu myslíš?"

,,Já to vím!" je pořád škodolibý, ale už si není tak jistý jako prve. Trochu ho rozhodila skutečnost, že jsem se po něm ještě nevrhla, což jsem měla opravdu sto chutí udělat.

,,Dobře, tak ty to víš!" schválně protahuji slabiky, abych ho taky trochu popíchla. Když může on, tak proč já ne? ,,A proč si myslíš, že bych měla být stejného názoru jako ty?" roztáhnu rty do ještě širšího úsměvu.

Pokrčí rameny. ,,Protože jsem tě viděl bojovat a jsem si jistý, že by ses nedovedla ubránit ani mě, natož někomu lepšímu!" Už se ale nešklebí.

,,Tak to teda pojďme zkusit." Navrhnu, ale už se taky neusmívám.