Tarannell-Zapomnění

86.

Ráno otevřu oči jako první. Rozhodnu se toho využít k tomu, abych se trochu protáhla.

Jenže si všimnu slabé nazelenalé záře, která vychází z mé brašny.

Nakouknu dovnitř a spatřím kámen. Ten kámen, o kterém mi Drix neustále tvrdí, že je naprosto obyčejný! Ten kámen, který jsem si s sebou rozhodně nebrala!

Rozhlédnu se, jestli se někdo náhodou neprobudil, ale zdá se, že všichni ještě spí. Asi jsou z toho pochodování pořádně unavení. Podívám se na hlídku, ale Arel i Ranza usnuli v sedě.

Nepanikař! Okřiknu se v duchu. Prostě ho zabal tak, aby to nikoho nerušilo. Nikdo si toho nevšimne a bude to v pořádku. Za chvíli se probudí a nebudou o tom mít ani potuchy.

Udělám, co považuji za vhodné a úlevně se svalím znovu na zem. Teď už se snad můžu začít nerušeně protahovat.

„Vypadáš jako kočka, která je moc líná na to vstát," uslyším za sebou. Tobě taky dobré ráno, Drixi!

Otočím se k němu a dávám si na čas. Mám být přece líná, ne?

„A ty se zase díváš jako pořádně nenasytný kocour." Pořádně protáhnu všechna slova, aby neměl šanci nějaké z nich přeslechnout. Když ty takhle, tak já taky. Záludně se usměji.

„A co na to kočka říká?" Věnuje mi pobavený úsměv. „A líbí se kočce to, co vidí?"

Tak teď jsi mě dostal, Drixi! Napadne mě.

„Kočka neví," řeknu popravdě a otočím se, abych kámen překryla ještě dekou. To vše doprovázely rozporuplné pocity vyplouvající na povrch.

Proč se předtím omlouval, když teď znovu provokuje? Uvažuji zmateně, ale odpovědi se nedopátrám.

„Hlídkování ti nesedlo?" zeptá se mě u snídaně Jasminne, která sedí vedle mě.

„Možná," odpovím vyhýbavě. Mám jí o všem říct nebo ne? Přemýšlím. Ale Dreshovi jsi to řekla!

„Kdyby něco, tak jsem tu pro tebe. To snad víš, ne?" věnuje mi starostlivý pohled, ale potom svou pozornost obrátí ke stále ještě spící dvojici s hlídkou. Dojde k vtipně vypadající dvojici, která se o sebe ve spánku opírá.

„Vstávat vy dva! Jak to, že na hlídce spíte?" zdárně napodobí Zaarův hlas.

Když se Ranza s Arelem rázem vzbudí a snaží se překotně předstírat, že byli celou dobu vzhůru, může se elfka potrhat smíchy.

Bohužel svým hromováním Jasminne vzbudila i téměř všechny ostatní. Jejich zmatené výrazy se v mžiku změní na rozzlobené.

„Ale no tak!" utne veškeré stěžování si Zaar. „Je jedině dobře, že vás probudila, protože jinak bychom se k táboru nikdy nedostali."

„Kdybych věděl, že jsou elitní bojovníci taková nevychovaná banda spáčů, tak bych se o velení této jednotky vůbec nezajímal!" zamrmlá si pro sebe, ale zní to spíš, jako by byl naštvaný, že vyspával taky.

Pokračujeme blíž a blíž k hranici s trpaslíky. Chůze je náročnější než včera a někteří jedinci už to odpoledne nevydrží s začnou si stěžovat.

„Kdy už tam budeme?" zopakuje už potřetí Vanken a musí křičet, aby ho bylo přes vítr slyšet.

„My tam snad nikdy nedorazíme!" přidá se Arto a Wlalriak mu dá za pravdu.

„Přestaňte si pořád stěžovat! Už jsme blízko!" okřikne ho Zaar a zpraží ho pohledem. „Budeme tam dřív než se nadějete!"

Najednou uvidím v dálce mezi stromy kouř a uvědomím si, že jsme opravdu blízko. I přes silný vítr se mi najednou šlo mnohem líp.

„Dej vaší velitelce vědět, že jsme dorazili!" vyštěkne Zaar na nejbližšího elfa. Ten se za moment vrátí i s ní.

„Tak jaká byla cesta?" ušklíbne se vysoká elfka v matném černém brnění. V tmavých krátko střižených vlasech má fialové pruhy, které ladí s jejíma fialovýma očima.

„Úžasná," zavrčí Zaar. Dneska zjevně nemá svůj den.

„Můžete být rádi, že neprší." Pohodí elfka vlasy a opět se ušklíbne. „Pozítří už takové štěstí mít nemusíme."

Naznačí nám, ať ji následujeme mezi stany. Zastaví se až na druhém kraji tábora.

„Tady je nějaké volné místo na stany, tak se utábořte." Ukáže na nezabraný kousek palouku.

„A mě pocti svou okouzlující přítomností, Zaare. Ať si tvoji bojovníci na chvilku odpočinou od tohohle tvého obličeje." Pohodí černovláska kadeřemi a otočí se na patě.

Zaar něco neidentifikovatelného zabručí, ale následuje ji.

„Rozestavíš je prosím?" chci Jasminne podat ty malé kamínky, které se mi s Drixem osvědčily. Jenže se mi v ten moment z brašny veškerý obsah vysype a oblý zářící kámen se ocitne úplně navrchu té hromádky.

„Tak proto jsi dneska tak nervózní!" poznamená elfka.

Ráda bych jí něco odpověděla, jenže v tem moment se kámen rozzáří ještě víc. Potom uslyším hlasité křupnutí. O okamžik později záře kočí stejně záhy, jako se objevila.

Před námi leží drobný šupinatý tvoreček.

„No teda..." zmůže se někdo na konstatování toho, co se právě stalo. Já se neodvažuji ani dýchat natož něco říct.

Stvořeníčko zatřepe hlavičkou a upře na mě pronikavé hnědé oči.

Jsem Sefingwer.

Tyto dvě slova rezonují v mé hlavě. Co se to právě stalo?

„Ty máš sintru!" vykřikne Jasminne a obejme mě. Pokusím se z jejího obětí vykroutit, ale drží mě silně a nepouští.

Mám ji zabít? Uslyším hluboký melodický hlas, který zní jako bublající potůček.

„Ne!" vykřiknu zděšeně s pohledem na to, jak se ještěrka pohne směrem k nám. „Nikdo se zabíjet nebude!"

„Vždyť to byl jen kámen!" nevěří vlastním očím Drix. „To není možné!" a zjevně mluví za všechny. Jediný, kdo není v šoku je Jasminne.

„A máte spolu pouto!" raduje se dál zrzka a konečně mě pustí.

„No tak běž se s ní seznámit!" popostrčí mě.

Já nejsem žádná ona!

„Je to on," opravím Jasminne s pohledem na protahující se stvoření. Na tmavě zelené šupiny, které se vesele lesknou. Na dva páry průsvitných blanitých křídel.

„Co jsou to sintry?" zeptám se Drixe trochu vyčítavě. Neměl mi o nich něco říct?

„Já jsem to vážně nevěděl!" zvedne ruce nad hlavu. „To v té jeskyni mohlo být naprosto cokoli! V životě by mě nenapadlo, že nějaká sintra bude u lidí!"

Spíš oni byli u nás! Ozve se v mé hlavě zase ten hlas.

Uslyším něčí odfrknutí, tak se tím směrem podívám. Dresh mi věnuje pohled, který mi říká: a ty ses mě vážně ptala, proč jsem se sem hlásil?

„Sintry jsou jedny z nejmocnějších kouzelných stvoření. Magie je jejich přirozenost. Je v jejich ostnech, šupinách, dechu." S úctou pozoruje malého tvora. „Právě kvůli své schopnosti chrlit tu magii v té nejsurovější podobě byly v minulých stoletích vyhledávány. Každý toužil po tom mít po boku téměř neporazitelné stvoření, ale když elfové zjistili, že pouta s nimi jsou velmi vzácná, začali je vybíjet. To nebylo snadné, jelikož sintru je možné zabít jen jediným způsobem a to tehdy, když o nich daná osoba nemá ani tušení. Když o nich nikdy neslyšela ani je neviděla."

Elfka se odmlčí a střelí po mně významným pohledem. „Kvůli tomu jsou teď nesmírně vzácné a jejich spojení s jiným tvorem se stalo takřka nemožné. Tak se o něj dobře starej!"