Tarannell-Zapomnění

71.

Blonďatý elf, jehož váhu nyní nesu spíš já, se zničehonic zastaví.

„Drixi, víš, že možná bude lepší se na chvíli rozdělit?" zeptám se elfa, když se mi podaří zaklapnout za námi zelené dveře.

„Mhm..." vyjde z něj nezřetelné zabručení.

On spí! Dojde mi, když si ho prohlédnu pozorněji. Jen co mě to napadne se z jeho úst ozve tiché zachrápání.

„Probuď se!" zatřesu s ním. Já přece nejsem něčí polštář, aby se na mě usínalo! Vyspí se až v hotelu! Já ho tam táhnout nebudu! Jen ať si to dojde sám! Nebo skoro sám...

„Co se děje?" zamumlá ospale a promne si oči. 

Kolik toho meodu vlastně vypil? Zavrtím hlavou. Já věděla, proč ten nápoj nepít!

„Snažím se nás dostat do Doupěte, ale moc mi s tím nepomáháš!" zabrblám. Začíná mi být zima. A o tom, že jsem utahaná jako kotě ani nemluvím! Teď bych ho klidně zabila! Ušklíbnu se s myšlenkou na Walariaka.

„Promiň, že jsem ti to neřekl," ozve se Drix po pár krocích vstříc tmě.

„Já tě vlastně ani u Nildona nechci."

„To už je teď asi jedno. Tak budu chvíli u něj," pokrčím rameny. Veškerý vztek na jeho osobu vyprchal s prvním douškem toho odporného blivajzu.

Povzdechne si a pokračuje: „Já bych s tebou byl rád dál v Doupěti a nic neřešil! Jenže můj otec dal jasně najevo, že bych se měl po tolika letech taky ukázat doma. Vždyť ho znáš! Víš, jaký je tvrdohlavý! Stejně jako ty. Cokoli si vezmete do hlavy už vám nikdo nevymluví!" vzápětí ale posmutněle dodává: „Vlastně nevíš! Ty si totiž nic nepamatuješ! Vůbec nic."

Pokračujeme potemnělými ulicemi a já začínám mít strach, že se tu třeba objeví Vanken a stane se něco strašného. A nebude tomu mít kdo zabránit, protože já proti nim bez magie nic nezmůžu, Drix je ze hry a nikdo jiný tu není!

„Já je kvůli tobě neviděl takovou dobu! Tak zkus pochopit, že se jim to musím pokusit alespoň částečně vynahradit! Prostě se cítím blbě, když jsem odešel a teď jsem se tu najednou ocitl zpět a ještě k tomu s tebou! Vždyť máš být mrtvá!" dodává, jako by ani neslyšel, že jsem mu odpovídala.

Ví vůbec co říká? Probleskne mi hlavou myšlenka, že nic z toho, co mi právě teď prozradil, není pravda.

O moment později se jako na povel rozsvítí pochodně. Jsou umístěny v pravidelných intervalech všude na stěnách a ukazují mi cestu dál. Jejich nazelenalé světlo je uklidňující. A já se snažím nedívat na stíny, které se objevují všude kolem. Opravdu snažím, ale nemůžu si pomoct. Mám pocit, že když bych nechala přejížděním očima přes každý kout, tak na nás něco nepozorovaně vyskočí.

Drix dál mluví. „Ale mrtvá nejsi! Jsi úplně v pořádku! A až si vzpomeneš, tak jsem mrtvý! Protože Nildon je přece tvoje rodina! Takže jdu proti tomu, že nechceš vidět lidi, které znáš, ale nepamatuješ si je!"

„No tak ho znám! Pár dní to u něj zvládnu!" odpovím spíš pro sebe. Zatímco Drix opět pokračuje ve své samomluvě. Měla bych ho z hospod vodit častěji! Ušklíbnu se. Dozvím se věci, které by mi nikdy neřekl přímo!

„Proč je to s tebou teď tak těžké! Vždycky jsi věděla, co děláš, a proto jsem tě zbožňoval! Ale teď je všechno plánování na mě a já to vůbec nezvládám! Nic se mi nedaří! Nezvládám ochránit ani sebe, natož tebe!"

Při jeho slovech mi po zádech přeběhne mráz. Tenhle ale nemá nic společného s venkovním chladem. Neubráním se otřepání. Nevěděla jsem, že pro něj znamenám tolik! 

Jak jsem jen o něm mohla vůbec pochybovat? Jak jsem si mohla myslet, že mě chce využít?

Po malé odmlce téměř vykřikne: „Nevím, co bych dělal, kdybych tě ztratil podruhé!" a po hluboké nádechu šeptem dodá tak, že to téměř přeslechnu. „Můj život by asi skončil, protože teď bych tě ztratil nadobro."

Po jeho výkřiku se v ulici rozhostí těžké ticho. Tíživé ticho.

Já nemám slov a i elfovi už zřejmě došla slova, protože konečně mlčí.

Zdá se mi, jako by mezi námi ve tmě narůstala neviditelná propast, ale nemůžu s tím nic udělat. Už je příliš velká.

A tak jen hledám cestu do Doupěte.

Snad to bude zítra lepší.

Musí být.

Na druhé straně se ve stínu planoucí pochodně se zničehonic prohání něco malého. No prochází... spíš kulhavě běží. Potom se ani ne osm sáhů od nás svalí na zem a už se nezvedá.

Nechám Drixe, ať se opře o nejbližší stěnu a vydám se naproti zraněnému zvířeti. Z chlupaté koule se vyklube pes. Snaží se odtáhnout, ale je dost vyčerpaný. Začíná se kolem něj tvořit kaluž krve. Upře na mě bázlivě oči a ihned svůj zrak sklopí. Když se k němu sehnu, celý se skrčí.

„Neboj, maličký, já ti neublížím!" snažím se tvora uchlácholit. Když ho vidím, mé srdce se sevře. Jak mu tohle mohl někdo udělat?

Zvednu ho a jdu opět k elfovi, kterému se podařilo opět usnout.

„Drixi, nespi!" drcnu do něj, až ho málem shodím. Předám mu psa, ale částečně ho stále držím.

V Doupěti oba uložím na postel. Drixovi stáhnu boty a přikryji ho pokrývkou. Zbavovat ho oblečení se neodhodlám.

Potom se zaměřím na psa. Vyndám nějaké obvazy a od poklidně oddychujícího elfa si půjčím hojivou mast. Snad se nebude zlobit. Vrhnu se na neklidné zvíře a svým počínáním se mu snažím působit co nejmenší bolest. A soudě podle jednoho tichého zakňučení se mi to docela daří.

Tolik mi připomíná mě. Taky jsem byla ztracená a potřebovala jsem pomoc. Já tu svou našla u tohohle nabručeného elfa a ten pes ji třeba bude mít ode mě.

Nakonec ho opatrně položím vedle Drixe. Zůstane tam naštěstí ještě dost místa pro mě.

To byl teda den! Pomyslím si, když se pohodlně uvelebím.