Tarannell-Zapomnění

2. Ruard a Rufus

Prodírám se houštím celou věčnost a potok nikde, ale vůbec si nepřipadám unavená. Což mě lehce znervózňuje. Myšlenky se na sebe nabalují a já začínám pochybovat, jestli jsem se rozhodla správně. Kdo ví, jakého se mi dostane ve vesnici přivítání? Já rozhodně ne. Ale co když mě znají?

Chci zase vyšplhat na strom, abych se podívala, jestli nejdu úplně zle, když vtom narazím na něco jiného. Zpoza větví na mě vykoukne hnědý pás odkryté zeminy částečně skrytý pod listy. Rozhodnu se po něm vydat a pěšinka brzy naváže na kamenitou cestu. Tou se dostanu do oné vesnice určitě, uvažuji zatímco jdu vesele dál a odmítám si připustit jakékoli pochybnosti, že jsem se sebevědomě odebrala na druhou stranu.

A opravdu. Netrvá to dlouho a už ji vidím. Poté projdu kolem pole linoucího se až k domkům. Odsud je to už jen asi pět set kroků a budu tam. Jenže se zarazím. Přede mnou něco táhne postava připomínající muže. Dojdu k němu a počkám, až si mě všimne. Za pár sekund mu nabídnu: „Nechcete pomoct s tou srnou?" Přitom mě napadá, podle čeho jsem poznala, že je to srna?

On odpoví: „Pomoc by se hodila," a tak ji chytím za nohu. Chvíli mlčky táhneme a já čekám, kdo začne mluvit první. Neznámý mlčí což mě lehce znervózňuje, proto ticho prolomím já. „Řeknete mi své jméno?" odmlčím se.

„Já jsem Liadel," představím se, když chvíli neodpovídá. Mezitím horečnatě přemýšlím, co jsem řekla zle. Nebo jestli je to tím, že na něj mluvím.

Muž během další chvíle ticha trochu zakloní hlavu, aby se mi podíval do očí, a teprve potom odpoví. „Těší mě, elfko, mý méno je Rufus." Tím potvrdí mé domněnky o svém vlastním původu a mou mysl podnítí k dalším otázkám jak jsem na to přišla.

Odvětím: „Taky mě těší."

Je to nějaký zvyk, říkat že mě něco těší? Uvažuji. Asi je hezké to říct, i kdyby to nebyla pravda. Nechám to nakonec plavat.

Vtom se na sebe zároveň podíváme a s odvrácením pohledu se naráz začneme smát, jako by někdo řekl něco vtipného. Což neřekl. Smích je to spíš nervózní, což naznačuje, že ani jeden nevíme, co v této situaci dělat. A přesně vystihuje mé rozpoložení.

„Docela by mě zajímalo, kam přesně máme namířeno," nadnesu, protože jednak nemám, co jiného říct a za druhé by mě to opravdu zajímalo.

Můj ‚průvodce' se kupodivu má k odpovědi: „Vesnice, do kerý deme, se menuje Ruard."

Nemám odpověď, ale ono jméno mi zároveň absolutně nic neřekne. Což je divné, protože proč bych ho neznala, když jsem byla tak blízko. Je možném že jsem někam šla? Vzhledem k obsahu brašny hádám, že ne a mám víc otázek než kdy dřív.

Tím chabým pokusem prozatím náš rozhovor končí a my si důkladně jeden druhého prohlížíme. Nebo se vzájemně poměřujeme? Zjišťujeme jestli je ten druhý hrozba?

Rufus má na sobě jednoduché zelené kalhoty a vlněnou halenu. V jeho světlemodrých očí svítí veselá jiskra a sluneční paprsky se odráží od jeho černých místy prošedivělých vlasů. Na opasku se mu pohupuje krátká dýka v koženém obalu a nohy chrání vysoké boty opět z kůže. Toulec šípů i s mohutným lukem má tento člověk zavěšené na rameni. Ano, bohužel nemá špičaté uši jako já, což je další důvod, proč si nejsem jistá, jestli mu důvěřovat.

Když si ho pořádně prověřím, odhodlám se k otázce. "Rufusi, jste vy lovec?"

On udiveně vzhlédne. „To ste uhodla rychle, většinu lidí vůbec nenapadne, co dělám!" Po tváři se mu mihne něco co mi vzdáleně připomíná obdiv, rychle ho však skryje a nadnese: „Mohla byste se u mě zaučit, Liadel, co vy na to?"