Tarannell-Zapomnění

93.

„A jak jste na tom s magií?" zeptám se, když v tom se najednou dá vše kolem mě do pohybu a hodí to se mnou do boku. Uslyším nějaké mrmlání a dokonce zaúpění. To vše doprovázeno narážením kov o kov. Drncání napovídá tomu, že se něco děje. Ale co?

„Jak asi! Kdybychom nějakou měli, tak bychom tady netrčeli svázaní!" odsekne jeden z Veiných vojáků.

„Nekřič na ni! To nemůže vědět!" zastane se mě Jasminne.

Chci dodat, že jsem se jen zeptala, ale v tu chvíli se někde pod námi ozve podivné zaskřípění. Následuje ho pořádné trhnutí, během kterého se mi podaří udeřit se o cosi chladného do týlu.

„Já ještě zbytky sil mám," ozve se po chvíli ticha Vialar.

„Tak proč jsi něco neudělal předtím, než nás všechny zajali?" přeruší ho naštvaně opět elf, který si před chvílí vylíval svou zlost na mě.

„Zbytky, které doufám použiju k poslání zprávy králi nebo zabití Dorrina. Prostě čemukoli trochu užitečnému. Proč bych měl vyplýtvávat i ten poslední ždibec, který mi zbyl, když by nás i přesto zajali?"

„A jak to můžeš vědět?"

„Dost!" přeruší je Vea. „Okamžitě přestaňte!"

O moment později ucítím další trhnutí, které mě vyhodí do vzduchu. Ihned ale padám zpět dolů a narazím si kostrč. Ti dva se už nehádají. Těžko říct, jestli díky velitelce nebo to způsobil náraz.

„Co budeme dělat, velitelko?" zeptá se Asteradox.

„Přemýšlet." Vydechne bojovnice unaveně. „Zkuste přemýšlet, protože mě nic nenapadá."

„Ale je to bezvýchodné!" namítne opět ten stejný elf, jehož hlas mi už začíná lézt krkem. A jeho chování jakbysmet.

„Nedá se nic dělat! Nemáme proti nim žádnou šanci!"

„A ty, Abrine,  zmlkni." Dodá Vea.

Když ji k mé velké úlevě elf poslechne, rozhostí se mezi námi soustředěné ticho, narušované pouze známými skřípavými zvuky. Snažím se na něco přijít, ale ruší mě i všudypřítomné drncání.

„Co zkusit přemoct stráž?" navrhne Jasminne.

Asteradox se uchechtne: „Leda, že bys mi rozvázala ruce."

„A to jak, když jsi úplně na druhé straně?" namítne elfka. „Leda, že bys..."

„Tak si prostě zkusíme navzájem rozvázat ruce všichni, ne?" přeruším ji.

„Dobře. Jdeme na to." Schválí návrh Vea.

Zaklepu na toho, kdo mi celou dobu zalehává nohy: „Můžu tě rozvázat?"

Ucítím, jak mě najednou váha dotyčného netíží. Vlevo zaslechnu nějaké šustění. Natočím se k němu zády a posunu se blíž. Něco teplého se dotkne mé ruky. „Posluž si." Uslyším hlas, který nepoznávám.

Dám se tedy do díla. Nahmatám nejdřív jednu ruku, potom provazy a i druhou. Pokouším se dostat k uzlu, ale když je to takhle naslepo a se svázanýma rukama, tak to úplně nejde.

Konečně se mi podaří objevit uzel. A potom ještě další dva. Jak je mám rozplést? Uvažuji.

„Co ti tak trvá?" zavrčí dotyčný.

„Nevidím na to! Co asi?" Odpovím a snažím se neznít naštvaně. Podle nadávek, které slyším okolo sebe se všem vede podobně jako mě. Takže nic moc.