Tarannell-Zapomnění

33. Etiketa

Následující den jsem jak na trní a Drixův stav nenávisti celého světa přetrvává. Nechápu, jak může, tak dlouho udržet jeden výraz! Mě samotnou bolí obličej jen se na něj podívám! Zatímco přemýšlím nad tím, jestli by nebylo lepší to otočit a vyhnout se elfům, kteří mě jako Drix možná znají, cesta ubíhá. Projíždíme stále hustšími a barevnějšími lesy.

To, co se mi odehrává v hlavě by se dalo přirovnat k tomu největšímu chaosu. Je dobré tam jet a setkat se s minulostí? A nesetkala jsem se s ní náhodou už v ten moment, když jsem spatřila Drixe? Ale když se vrátím, tak ničemu z toho nebudu muset čelit...

Když mě sžírají úvahy, jaké to tam bude a jestli to byl dobrý nápad, tak mě z přemýšlení vytrhne něčí hlas. „Jsi v pořádku? Jsi nějak moc potichu a tvůj kůň je z tebe úplně na větvi. Jen se podívej, jak švihá ocasem."

Trhnu sebou, a už letím vzhůru. Jen silou vůle a Nagarovy duchaplnosti – respektive jeho poskočení – mě udrží na jeho hřbetě. Ani se nedivím, když zaslechnu smích.

„Nesnažím se tě vyděsit! Jen se ptám, jestli ti něco není!" uvědomím si, že to byl celou dobu Drix, kdo na mě mluvil. Můj pohled sklouzne dozadu a musím uznat, že má pravdu. Nagarovy tmavé žíně se míhají ze stranu na stranu bez ohledu na to, že kolem nejsou žádné mouchy.

„A ne! Všechno je naprosto v pořádku!" řeknu příkřeji, než bych chtěla a než by bylo namístě. V duchu se plácnu do čela. Víc nenápadné jsem ani být nemohla, že? Asi jen o stupeň níž, než kdybych si to napsala na čelo a pak vykřičela do světa...

„Opravdu? A proto jsi už od rána nezvykle potichu? Obvykle není možné tě utišit, ale dneska jen mlčíš," zvedne obočí a nepřestává mě pozorovat.

„Promiň," omluvně se na něj zadívám. „Neměla jsem na tebe takhle vyjet! A vlastně, ne. Nejsem v pořádku, když se tak nad tím zamyslím. Všechno je úplně špatně!"

Pozorně si mě změří: „Co všechno?" Pořád ze mě nespouští oči a to mě z nějakého důvodu znervózňuje.

Nevesele se usměji a v pokusu zakrýt třesoucí se ruce pevněji sevřu hřívu. „Dobrá otázka. Prostě všechno! Přes všechno, co ses mi snažil vštěpit, mi přijde, že vlastně stále pořádně nevím, co mám čekat. Koho čekat. A už vůbec ne, jak se mám chovat, když mě někdo pozná a já ho ne..."

„Chovej se přesně tak, jak ses chovala do teď. Když jsi potkala mě." Vrhne po mě podivný pohled. Ublížený pohled.

„A to je přesně to. Kdybys mi neřekl, že mě znáš, ani by mě to nenapadlo." Uvědomím si, že svírám Nagarovu hřívu moc pevně, a tak ho pustím a raději své prsty zaryji do vlastních vlasů. „Dokonce i teď mi musíš připomínat, že jsi mě vlastně znal předtím, než jsme se díky Rufovi potkali."

„No, tak jsem ti to musel připomenout," řekne s jistou smířeností.

„To nic nemění na tom, že já je neznám a nebudu znát. Navíc ani nevím, jestli je někdy budu znovu znát. Co když se mi paměť nevrátí?" pro sebe dodám. „A co když se vrátí a všechno bude špatně?"

„A už vůbec si nejsem jistá, jestli to skutečně chci." Pokračuji nahlas. „Bude divné se potom s někým vidět po takové době."

„Co přesně tím myslíš?" zeptá se opatrně.

„Co? Že to bude divné?" kouknu na něj úkosem. To mě vůbec neposlouchá?

„Cože? Ne. Ne! Co myslíš tím, že si nejsi jistá, že to celé chceš?" zavrtí rychle hlavou.