Tarannell-Zapomnění

11. Majka

Následující den se vzbudím později, než mám ve zvyku. Přesto si jdu zaběhat a zastřílet z luku na teď už docela poničený terč. Troufám si tvrdit, že mi to docela jde a zkouším proto i střelbu z různých pozic anebo za pohybu. Dřív, než by se mi líbilo, mě přeruší Ruf, který se vynoří z ničeho a poklepe mi na rameno, čímž způsobí, že svůj cíl minu. „Lio, turnaj se blíží a musíš začít pořádně trénovat."

Navzdory tomu, že mě odtrhává od mé oblíbené aktivity, neprotestuji a poslušně ho následuji dovnitř. Zanedlouho poté procházíme vesnicí, když vtom si všimnu, že nás někdo sleduje. Otočím se a vidím, že to je jen malá holčička. Než to stihnu naznačit Rufovi, můj společník zahne někam doleva a mizí mi z dohledu. V duchu nad tím mávnu rukou a usměji se na holčičku. Však ho hned doženu.

„Ahoj, jak se jmenuješ? Ty ses ztratila?" zeptám se, protože mě nic jiného nenapadne. Zarazí mě její odhodlaný výraz smíšený se špatně skrývaným strachem.

Dívka trochu zvedne bradu a sveřepě odpoví: „Já jsem Majka a vůbec se tě nebojím, elfko! Nemysli si, že můžeš beztrestně podřezat mě a mou rodinu! To král nedopustí a tebe stihne velký trest!" Poslední větu skoro zakřičí, ale nenávistný tón v jejím hlase nejde přeslechnout.

Než jí stihnu odpovědět, vyplázne na mě jazyk a uteče. To už ale přibíhá Ruf a nechápavě se dívá na můj snad ještě víc nechápavý pohled. Holčičku určitě neviděl. Potvrdí to jeho následující slova: „Kde vězíš? Jsem myslel, že deš za mnou."

„Taky že jdu, ale někdo nás pozoroval, a tak jsem zastavila. Ukázalo se, že daná osoba asi nemá v lásce elfy, protože na mě vyplázla jazyk a pak utekla."

Ruf jen zvedne obočí a kývne na mě, ať ho opět následuji. Nastolí o něco málo pomalejší tempo. Asi abych se mu tentokrát neztratila. Brzy dorazíme na kraj vesnice, kde se zatím mírný svaz začne zvedat. Vkročíme do lesa a za okamžik už šlapeme do pořádného kopce. Před námi se začnou mezi pomalu ale jistě mezi stromy objevovat skály, které jsou mezi nimi z pohledu z vesnice skryté. Když k nim konečně dojdeme, navrhne Ruf: „Odpočinem si chvíli, ne? Ještě ale chvíli vydrž, protože ti, Lio, ukážu moc krásný potůček. Ten fakt stojí za to!"

Zavede mě tedy kousek na západ podél skály. To, co tam spatřím mi skoro vyrazí dech. Ze skály tam totiž prýští nádherný vodopádek, ze kterého se po dopadu stává potůček. Čirá voda se ve světle nádherně blyští. Vypadá to naprosto kouzelně. Rufus, který se zastavil přímo u něj, zvedne ruce a teatrálně pronese: „Tak sme tu, Lio. No není to překrásný?"

Přikývnu. „Je a moc," vzápětí dodávám, „Tady budeme dneska trénovat?" teď je na řadě s přikývnutím Ruf.

„Nejdříve vyzkoušíme boj sekera proti sekeře. Dál by moh následovat boj sekera proti meči tak, aby sis vyzkoušela oboje, a nakonec pořádný zápas." Zahloubaná do vlastních myšlenek přikývnu. Sekera mi nepřijde jako zbraň vhodná pro mě, mnohem víc mi jde, když proti ní bojuji mečem. Možná je ale čas se ale několik potřebných úhybů a seků konečně naučit ať není ostuda, že mám krásnou zbraň a neumím ji ani trochu použít.

Chopíme se oba svých zbraní a začne pořádné divadlo. Jestli byl dnešní cíl protáhnout si nohy, tak mě Ruf prohání přesně tak, jak má. Pokud ne, tak by mohl brzdit, protože takhle utíkat dlouho nevydržím.

„Takhle by to nešlo," souhlasí se mnou po příliš dlouhé době Ruf. „Zkusíme tě naučit alespoň jeden kryt, protože tohle je hrozné." A s tím se hrne do vysvětlování, ze kterého vyjde najevo, že problém není, že nevím jak blokovat, ale spíš kde. Buď mám zbraň moc nahoře, takže svůj útok Ruf lehce protlačí anebo moc dole, takže má sekera sklouzne úplně jinam a nejsem chráněná vůbec.

„Ještě jednou!" křikne Ruf. „Ne, musíš se míň napřáhnout, takhle je to moc okaté. Znovu!" diriguje mě pořád dokola, dokud není alespoň trochu spokojený. Pot ze mě lije jako z konve, ale ještě ani zdaleka nejsme u konce dnešního utrpení. Jak řekl Ruf, vrhneme se i na závěrečný souboj, který začíná dřív než bych si přála.

Uskočím, a tak tak se vyhnu Rufově čepeli. Vedu proti němu útok shora, ale on ho lehce vyblokuje. Naše meče se s řinkotem střetnou. Asi dvě sekundy se přetlačujeme. Jsem unavená a paže mě bolí z pohybů, na které nejsou zvyklé. Nemám šanci, a tak se snažím rychle něco vymyslet. Protože tohle o moc déle nevydržím. Trapné, ale pravdivé.

V tom Ruf trhne rukou a můj delší meč odletí z mého dosahu. Naštěstí stihnu jeho následující útok zespoda vykrýt levou rukou. Do háje! Levačku jsem měla vždy slabší a na jeho obouručák je můj meč moc krátký, uvažuji, když kryji další útok.

Meče zařinčí a vylétnou jiskry. Levačka mě brní, a tak rychle vytahuji nůž. Provedu rychlý klamný výpad z boku a mezitím útočím levou z vrchu.

Ruf se snaží krýt svůj pravý bok, proto si nestihne všimnout meče, který se na něj řítí z vrchu. Zastavím ho těsně nad jeho hlavou a vítězně se ušklíbnu, protože jsem ho poprvé porazila.

Ruf se jakoby zasekne a překvapeně hledí na můj meč nad sebou. Pak jen pochvalně pokývá hlavou. „Není nic lepšího, když žák překoná svýho učitele, protože se tím dokáže, že ho učitel naučil všecko, co mohl! Dneska už teda bojovat nebudem, ale zítra se na to rozhodně zaměříme!"

Kousek od nás leží můj meč, tak jej zvednu. Podívám se, jestli na něm není nějaký zoubek, ale nic nevidím. Na kratším z mých mečů a na dýce ale stopy souboje jsou. Až sejdeme k Rufovi, nabrousím je. Jedná se sice jen o dva sotva patrné zoubky, ale kdybych to nechala být, mohlo by se mi to někdy pěkně vymstít. Jak praví jedno z Rufových oblíbených mouder – meče máš mít tak nabroušené, jako bys s nimi měl jít za chvíli na bojiště! S jeho rčeními v hlavě usínám neklidným spánkem.