Tarannell-Zapomnění

55.

Následující den jsem jak na trní a Drixův výraz přetrvává. Nechápu, jak může tak dlouho udržet jeden výraz! Mě samotnou bolí obličej jen se na něj podívám!

Zatímco přemýšlím nad tím, jestli by nebylo lepší to otočit, cesta ubíhá. Projíždíme stále hustšími a barevnějšími lesy.

To co se mi odehrává v hlavě by se dalo přirovnat k tomu největšímu chaosu. Je dobré tam jet a setkat se s minulostí? A nesetkala jsem se s ní náhodou už v ten moment, když jsem spatřila Drixe?

Když mě sžírají úvahy jaké to tam bude a jestli to byl dobrý nápad, tak mě z přemýšlení vytrhne něčí hlas. ,,Jsi v pořádku?"

Ani se nedivím, že zaslechnu smích, jelikož sebou trhnu tak, že málem spadnu z koně.

,,Nesnažím se tě vyděsit! Jen se ptám, jestli ti něco není!" uvědomím si, že to byl celou dobu Drix, kdo na mě mluvil.

,,N-ne! Všechno je naprosto v pořádku!" řeknu příkřeji než bych chtěla a než by bylo namístě.

,,Opravdu? A proto jsi už od rána nezvykle potichu? Obvykle není možné tě utišit, ale dneska jen mlčíš!" je nezvykle starostlivý.

,,Promiň," omluvně se na něj zadívám. ,,Neměla jsem na tebe takhle vyjet! A vlastně, ne. Nejsem v pořádku, když se tak nad tím zamyslím! Všechno je úplně špatně!"

Pozorně si mě změří: ,,A co všechno?"

Nevesele se usměji. ,,Dobrá otázka! Prostě všechno! I přes to všechno, co ses mi snažil vštěpit, pořád nevím, co mám čekat! Jak se mám chovat, koho čekat, co dělat, když mě někdo pozná a já ho ne. A já i přesto ani nevím, jestli se mi paměť opravdu vrátí! A už vůbec si nejsem jistá, jestli to skutečně chci!"

,,Co přesně tím myslíš?" zeptá se opatrně.

,,Co? Snad je jasné, že nevím, jak se mám chovat, ne?" kouknu na něj pochybovačně. To mě vůbec neposlouchá?

,,Cože? Ne. Ne! Co myslíš tím, že si nejsi jistá, že to celé chceš?" zavrtí hlavou. 

,,Copak to není pochopitelné? Když jsem za tebou přišla, přišlo mi to jednoduché. Prostě přijedu k elfům a ti mi pomůžou si na všechno vzpomenout! Ale teď, když jsem tomu blíž, už to tak jednoduché není! Prostě, kdybys mě neznal, tak bych mohla navždy zůstat v Ruardu a ničím se netrápit!" snažím se, ať to nezní vyčítavě, protože já mu to nevyčítám. To opravdu ne!

,,Takže chceš říct, že vše bylo úplně zbytečné a že už o to nestojíš? Chceš říct, že nikam nejedeš?Chceš snad naznačit, že ti nevadí, že tě znám, ale ty mě skoro ne?" vyjekne. Takže se mi to nepovedlo. 

,,Ne, to ne! Nic takového neříkám ani nenaznačuji! Spíš se jen bojím toho co vlastně zjistím nebo jestli to vůbec zjistím! Víš, nevědomost je v určitých směrech strašně osvobozující!" pokouším se mu to vysvětlit. ,,Ale jen do té doby, než někoho potkáš... třeba někoho, kdo tě zná! Pak ti to začne být nepříjemné a jemu určitě taky! Prostě pak to oběma stranám začne vadit! Jenže když jsi někoho předtím neznal, tak to ani jedné straně nevadí! A taky je tu stále možnost, že se to nepovede a já si nevzpomenu! Kdybych byla někde, kde mě nikdo nazná, bylo by to prakticky jedno, ale teď budu tam, kde mě znají, chápeš?"

,,Dobře, dobře, dobře! Jen si to asi potřebuji v hlavě srovnat! Jsi teda v pořádku?" opět se Drix zeptá. Moc mi neodpoví, ale zatím se nezlobí, což je dobře. Čas na přemýšlení teď asi potřebujeme oba a navíc je to logické, když si uvědomím, kolik jsem toho na něj vychrlila.

,,Nevím... to bych úplně netvrdila, ale už je to o něco lepší." Celkem se mi ulevilo, když jsem své obavy vyslovila nahlas.

Kývne, jakože rozumí nebo nevím co jiného kývnutí znamená a dál projíždíme lesem mlčky. Ve srovnání s předchozím množstvím slov se mi ticho zdá snad až moc tiché, je takové prázdné a ničím nevyplněné. Když se ale pozorněji zaposlouchám, uvědomím si, že tady ale nic jako ticho není možné! Jak by taky mohlo, když lze slyšet zpěv ptáčků, někde ťuká datel, dusot kopyt a zurčení potoku, který za okamžik překročíme.

Zaslechnu taky zpěv, který je tlumený, jakoby z velké dálky. Chci se zeptat Drixe, jestli zná píseň, kterou daná osoba zpívá, ale ten se mě zničehonic zeptá. ,,Už jsem tě naučil pozdravy?"

,,Ne, o ničem takovém jsme se ani nebavili, pokud vím," odpovím lehce zmateně.

,,Aha...no tak  to bychom to měli napravit než bude pozdě!" kývne hlavou, jakoby právě odsouhlasil svůj vlastní návrh. Vypadá to zvláštně. Mě se evidentně nikdo na názor neptá!

,,Nic se napravovat nebude, protože není co!" řeknu, ale pokračuje o tom, jak máme málo času, jakoby mě neslyšel. 

Jen tak mimochodem se zeptá: ,,Asi jsme zapomněli i na úklony, že?" Ale než stihnu odpovědět, podívá se na mě a naznačí, že nemám vyrušovat.

,,Hmm. Na koni to sice půjde trochu hůř, ale to vůbec nevadí. Víš, elfové velmi dbají na etiketu a podobné věci, takže mají velké množství pozdravů, titulů, gest a podobně. Je občas těžké se v tom vyznat, a tak ti teď řeknu podstatu a to nejdůležitější. Nejvýše postavený je král, pod ním je jeho rodina a Rada, ještě níže jsou Rytíři a taky všichni s tituly. Můžou to být třeba šlechtici nebo elfové, kteří obdrželi za své skutky vyznamenání či právě titul. Pod nimi jsou obyčejní řadoví vojáci, někteří důstojníci a ostatní elfové. Léčitelé stojí mimo, protože si přejí zůstat v tomto směru stranou, i přes to se s nimi ale jedná s velkou úctou a to právě kvůli jejich poslání. Zatím všechno chápeš?" mrkne na mě.

Počkat on na mě mrkl? A nezdálo se mi to? To není možné, to si musela vymyset má představivost!

,,Zatím se neztrácím!" odpovím s pokrčením ramen.

,,Dobře, protože teď přijde ta těžší část!" uchechtne se elf jedoucí po mém boku. ,,Když zdravíš někoho na stejné úrovni, je jedno, kdo s pozdravem začíná. Prostě uděláš tento pohyb," a názorně ho předvede. Když se o to pokusím, moc mi to nejde. Ale to se snad zlepší.

Když se mi dost nasměje, pokračuje: ,,Když zdravíš někoho výše postaveného, můžeš si vybrat hned z několika, a ty záleží na situaci, hlavní je, že začínáš a představuješ se dřív než druhá osoba. První pozdrav se používá, když někoho neznáš nebo jen z doslechu, ale nikdy jsi ho nepotkala. Druhý, který ti ukážu je pro ty, které znáš, ale ne moc dobře nebo s nimi zrovna nevycházíš. Třetí se používá v soukromí a zdravíš tak někoho, s kým se velmi dobře znáš. Čtvrtý, který by se ti mohl hodit používají většinou vojáci nebo zaměstnanci, když potkají svého velitele nebo nadřízeného!" a postupně je předvede zatímco mluví. Když si je zkusím a zjistím, že ani s těmito pozdravy na tom nejsem dobře, začnu v duchu zoufat, že udělám Drixovi ostudu.

,,A tady tímto se zase zdraví pouze král!" ukáže mi ještě další a aby mi totálně zamotal hlavu, přidá ještě jeden, kterým se zdraví jen členové Rady a druhý, kterým se zdraví Rytíři.

,,Neboj, to se naučíš! Chce to jen trochu si ty gesta nacvičit!" snaží se mě uklidnit.

,,A jak to, že jsi mi to neřekl dřív? Vždyť jsem elfy ve Wandoru a Sajanu musela urazit!" vyčtu mu.

Rázně zavrtí hlavou, že ne. ,,Tento způsob zdravení se naštěstí řeší jen v Gallivare! Chápeš, jako hlavní město někteří chtějí, aby bylo něčím speciální, výjimečné. A jednoho nejmenovaného nesmírně hloupého elfa jednou před stovkami a stovkami let napadlo toto!"