Tarannell-Zapomnění

26. Naprosto v bezpečí

Drix se tedy postaví asi do středu palouku. Teď si uvědomím, že asi nebyl úplně dobrý nápad ho provokovat. Vždyť jsem ho doopravdy viděla bojovat jen jednou, a to dnes s trpaslíky. A jeho styl boje bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo...

Zvednu se a následuji ho. Mezitím se taky trochu protáhnu. A neúspěšně zaháním své myšlenky o svém konci.

Elf zahájí náš souboj rozmáchlým seknutím. Snadno se mu vyhnu. Tak tohle je všechno? Divím se v duchu a najednou se necítím tolik ohrožená. O to víc mě překvapí následující útok dýkou, které jsem si nevšimla. Tak tak zareaguji a odkloním ji stranou. Malý moment přemýšlím nad tím, kdy jsem u Drixe naposledy viděla dýku. Odpověď je neviděla.

Chvíli se mu jen bráním a uhýbám. Brzy mi dojde, že tohle není řešení, a tak čekám na vhodnou příležitost. Ale ta nepřichází. Občas si teda vyzkouším nějaké zbrusu nové triky ze skleněné koule. Jeden se mi obzvlášť povede a ona dýka letí pryč. To je jeden z momentů, kdy jsem na sebe obzvlášť hrdá.

Drix se mě v průběhu souboje snaží naštvat a soustavně s tím i rozptýlit. „Hej! Tohle tě taky naučil Ruf? Tak to toho moc neumíš a on asi taky ne, že?"

Po zkušenostech z turnaje se mnou ale jeho slova vůbec nic nedělají, a tak ho úspěšně ignoruji, v důsledku čehož už po nějaké době začíná být docela dost nervózní. Asi byl chudáček zvyklý na někoho velmi popudlivého. To má ale smůlu.

Pokusím se ho během jednoho jeho monologu překvapit rychlým sledem několika vražedných technik za sebou. Hlava, hlava, břicho, bok, a nakonec pro změnu hlava. Drix se zašklebí, jako by to byla ta nejjednodušší salva seků, kterým se kdy musel vyhnout, ale po čele mu stéká pot.

Napínám zas a znova unavené svaly, abych dokázala jemu i sobě, že nejsem úplně bezbranná. Naštěstí nejsem jediná osoba, která je naprosto zadýchaná a sotva stojí na nohou.

Upnu se k poslední věci, která mě napadne a která by mohla vývoj událostí obrátit v můj prospěch. Pokusím se podrazit mu nohy nebo alespoň jednu, aby ztratil rovnováhu a dal mi tak prostor na to tohle utrpení ukončit. Když se ale připravím a má noha se zahákne za tu jeho, tak náhle ucítím tlak na mou stojnou nohu a ihned se kácím k zemi.

Dopadneme s Drixem vedle sebe na tvrdou zem a náš pád jen lehce tlumí už udusaná tráva. Už jsme oba tak vyčerpaní, já fyzicky, Drix psychicky, že se ani jeden z nás nepokouší o dotáhnutí akce do konce a žádné zápolení na zemi se nekoná.

„Tak co, pokračujeme?" zazubí se na mě Drix, zatímco se sbírá ze země.

Se stejným úsměvem odpovím: „Není třeba, jsme si kvit. Navrhuji už jen cvičné nebo tréninkové souboje!"

Na což blonďatý elf přikývne a svou dohodu následně stvrdíme potřesením rukou. Když Drix sevře mou ruku, všimnu si, že jeho pro mě dříve ledové oči už takové nejsou, ale naopak v nich vidím jakousi hřejivou něhu a potřebu ochraňovat. Když o tom později přemýšlím, uvědomím si, že si někdy tajně přeji být takhle opečovávaná.

Ale jenom někdy!

Nějakým zvláštním způsobem nás celá událost stmelí, protože se potom spolu bavíme úplně jinak než předtím a mnohem víc si navzájem rozumíme. Povídáme si o všem možném až narazíme na téma, co se stane až dorazíme do našeho cíle.

„A jak to vlastně vypadá v Gallivare, Drixi?" zeptám se ho.

„Úplně jinak než v ostatních elfských městech. Gallivare je opravdu kouzelné místo, kam přichází spousta elfů a už nemají to srdce ho opustit. Je plné nádherných stromů, jsou tam i vodopády. Celému městu ale dominuje naprosto úchvatný královský palác. Žije se tam ale až na překrásné prostředí úplně stejně jako ve zbytku elfí říše. Elfové bydlí ve svých stromových domcích a mají běžná povolání, malí elfíci chodí do školek a škol. Prostě se ničím až tak neliší od zbytku měst," odpovídá mi najednou velice ochotně. Že by ho ten souboj vyčerpal víc, než je ochotný přiznat a teď je rád, že může spíš mluvit než bojovat?