Tarannell-Zapomnění

87.

„Kde jsi, Sefingwere?" volala jsem nahlas i v duchu. Ta malá potvora tu přece někde být musí! Nahlédnu za další keř, ale nikde nic.

Baf! Uslyším skřek, a potom se do mých zad zabodnou ostré drápky.

„Okamžitě ze mě slez!" zavrčím a pokusím se ze sebe ještěrku sundat. Bohužel se při tom zamotám do vlastních nohou a i s šupinatým útočníkem padám k zem.

Ale no tak! Já si chtěl jen hrát! Mláďata to prý potřebují! Protestuje, když bezmocně visí za  v mém sevření zatímco s ním jdu k táboru.

„Sefi," věnuji mu káravý pohled, který se brzy změní v pobavený. Je vůbec možné, aby byla ta ještěrka tak chytrá?

Jsem sintra. Ne ještěrka. Zabručí.

„Když se budeš chovat takhle, tak jsi rozhodně ještěrka!" zvednu obočí a zastavím. „Kam jsi vůbec včera zmizel?"

Hledat jídlo.

Není nějaký větší? Napadne mě, když si ho prohlížím.

„Nezdá se ti, že nějak vyrostl?" otočím se za osobou přicházející ke mně. Za Jasminne.

„Teda já tě vůbec nepoznávám," řekne elfka, která není Jasminne ani omylem.

„Já tebe taky ne," zamračím se. Kdo to je a co chce?

Prohlédnu si černé matné brnění, které se skládá z mnoha důmyslně propojených plátů umožňujících se volně pohybovat. Na zádech má elfka dlouhý fialový meč.

„Vážně?" zvedne obočí a já se podivím jak moc je vyšší. „Protože mě se zdá, že jsme se viděly včera, když jste dorazili."

Jen co to dořekne, všimnu si fialových proužků v jejích vlasech a hned mi dojde, kdo přede mnou stojí.

„Ehm, dobré ráno, velitelko," řeknu nervózně. Právě jsem asi urazila hlavu celého tábora!

„Hoď na sebe brnění a honem do mého stanu." Pousměje se. „Jinak jsem Vea. Vea Alvernë."

Najít velitelčin stan se ukáže jako ještě těžší úkol než dostat se do brnění. Možná taky proto, že všichni ostatní už tam byli, a tak jsem ho musela hledat sama. Naštěstí mě napadlo se zeptat nejbližšího elfa v dohledu.

Opatrně nakouknu do stanu. Co kdyby to přece jen nebyl ten správný?

„No konečně! Už na tebe čekáme snad celou věčnost!" okomentuje Vea můj rádoby nenápadný příchod. Ještě aby byl nenápadný, když jsem málem zakopla o cíp vyčuhující z tkaniny zakrývající vchod.

Moc místa tu není, ale ostatní se smáčknou tak, že se nakonec vejdu. Přece jen takhle malé stany asi nejsou určeny pro porady.

„Když už jsme teda všichni sešli," věnuje mi velitelka ještě jeden významný pohled. „Můžeme se teda soustředit na náš zítřejší úkol."

„Pokusíme se dostat do samého středu Arvaldu," ujme se slova Zaar.

„Tam nás dostane tady ,"pokračuje zase Vea.

Počkat, nás? Ještě jednou se rozhlédnu po stanu. A skutečně tu stojí několik elfů, kteří s námi z Gallivare zcela jistě nešli.

„Podařilo se mi najít průchod, který vede přímo do skalního města. Budu schopná nás dostat přímo do jeho středu a i do pevnosti." Ozve se elfka s matně šedými vlasy a černém brnění podobnému tomu, které má velitelka.

A taky všichni ostatní. I ty. Uvědomím si.

„Náš úkol je se dostat do pevnosti, kde se pokusíme zjistit, co se stalo se všemi vojáky, kteří tam byli předtím posláni." Naváže Zaar. Působí to na mě dojmem, že si to snad nacvičovali.

„Pokud se k nim dostaneme, tak bude naší starostí, aby odešli s námi sem do tábora," ujme se slova zase Vea.

Tak teď jsem přesvědčená o tom, že si přinejmenším připravili, kdo bude kdy mluvit!

„A co, když se něco zvoře?" zeptá se Walariak a mě chvíli trvá pochopit, na co.

„Tak se rozdělíme na dvě skupiny a budeme ustupovat. Jednu povedu já a druhou Drix, který to u trpaslíků taky zná," upře šedovlasá elfka na Drixe pohled, který se mi vůbec nelíbí. A ne nežárlím!

„Dobrá poznámka." Pochvalně kývne Zaar na zrzavého bojovníka. „Se mnou jde Vanken, Ranza, Akeri, Vialar, skřítek, Vea, Erasein, Arioth a Aini."

„Zbytek jde s Drixem," kývne Vea. „ Což je jen pro pořádek Larïa, Jasminne, Dresh, Arto, Asteradox, Arel, Walariak, Iread a Abrin." Dodá Vea. Určitě si to připravili!

Počkat! Zarazí mě rozdělení. Takže nejsem ani s Jasminne ani s Drixem?

Ale hlavně zapomněl na mě. Odfrkne si rozmrzele Sefi.

On je tu taky? Vzhlédnu překvapeně, jenže ho tu nikde nevidím. „Ty zůstáváš tady, ty potvoro," syknu a doufám, že mě slyšel.

A to proč? Uslyším nesouhlasné mlasknutí. Kde u Anarett je?

Tady nahoře.

Podívám se nad sebe a v jednom místě si všimnu drobné prohlubně v jinak napnuté plachtě.

„Kdyby se něco pokazilo, tak se tyto skupiny pokusí samostatně dostat zpět do tohoto tábora. Bez ohledu na tu druhou," doplní pro přehlednost Aini a opět se podívá na Drixe vedle sebe, který jí pohled oplatí. Zuřila bych víc, kdybych neměla trochu jiný problém.

„Sefi, slez z toho stanu." Syknu podrážděně.

Ale jen když budu moct jít s tebou.

To se uvidí podle toho, jestli zvládneš být dneska hodný. Rozhodnu se říct jen v duchu.

No tak dobře. Souhlasí nakonec ta malá bestie a já s úžasem zjišťuji, že mě slyšela.

Jistě, že jsem tě slyšel. Skrz naše spojení. Úplně stejně, jako mě teď slyšíš ty.

„Jak může výprava s takovým cílem pomoct, když hrozí válka?" zeptám se, protože už mě nebaví to, že tomu zase jako jediná vůbec nerozumím.