12. Čistě instinktivně

39 1 0
                                    

Obklopuje mě obrovské množství peří. Mám ho v obličeji i všude jinde. Snažím se prodrat ven, ale narazím na odpor. Vtom se přede mnou rozevře sotva patrná cesta. Ihned se po ní vydám, ale kachny, které začínají vydávat všelijaké šepotavé zvuky jsou mi v patách. Ucítím štípnutí na lýtku. Otřepu se, ale pokračuji dál za světlem, které se rozzáří přede mnou.

Ptáci mě ženou dál a dál. Štípání se stává častější záležitostí a za chvíli si musím zakrývat uši, protože jejich šepot se změnil v řev. Běžím ve snaze je setřást až narazím na konec cesty. Vše je zničehonic temné a konec toho tmavého neurčitého něčeho kolem je v nedohlednu. Nadechnu se a zkusím vykročit jednou nohou. Jenže nikam nedošlápnu, a tak ztratím rovnováhu a padám. Šepot tisíce křídel mě provází až do toho okamžiku, kdy se zbrocená potem probudím.

Noční můry nejsou to jediné, co mě budí ze spaní. Taky musím pořád myslet na Majku. Děsím se toho, co zjistím, jestli se mi paměť vrátí. Napovídali to holčičce dospělí nebo je to pravda? Měla bych se na to zeptat Drixe? Ruf se mě sice snažil uklidnit, že nejsme tak blízko k hranicím, aby se kdokoli z elfů obtěžoval tady kdy ukázat a že za to může jen dětská bujná fantazie. Když jsou totiž dospělí skeptičtí ke všemu cizímu, nemůžeme se divit, že to po nich děti opakují. Ale jeho chlácholení není dost na to, aby uspalo mé pochyby navždy.

Jsem sice nevyspalá, ale na únavu není čas. Potom co se mi v krvi nahromadí adrenalin, na všechno okamžitě zapomínám a soustředím se výhradně na boj. Musím se snažit bránit a útočit na Rufa zároveň. To je totiž to, co mi nejde ze všeho úplně nejvíc. Buď se jen bráním anebo předvedu drtivý útok ze všech směrů. Pokoušíme se to s Rufem zlepšit, ale mám čím dál tím větší pocit, že je to beznadějné.

Asi aby mě můj učitel rozptýlil, vezme mě do lesa na houby. Já vím, že je to se mnou těžké, ale zas tak špatné to snad nebylo nebo ne? Jsem z toho docela vedle, jestli mě chtěl rozptýlit, tak mě mohl vzít sbírat bylinky, ale tohle?

Jen tak jdeme a Ruf se stále zohýbá, odhrnuje keře nebo kapradí a nakukuje pod ně. Vypadá to, že něco hledá, ale ani za nic to nemůže najít. Zničehonic se zastaví u podivné matné asi hnědé rostliny velmi svérázného tvaru i konzistence a vytrhne ji. Něco podobného vidím určitě poprvé. Opět si nejsem jistá, jak to můžu vědět, ale jsem o tom docela přesvědčená. Že by něco tak nenápadného mohlo k něčemu být by mě nikdy nenapadlo. A už vůbec bych se po nich nepídila po lese.

Mezitím co já přemýšlím, jí můj společník odřeže kořeny a ty vrátí zpět. Nevím, ale ta podivná vlhká věc se mi vůbec nelíbí a netuším, co se s ní má dělat. On se na mě s vítězným úsměvem, který absolutně neodráží mé pocity, otočí: „Lio, mrkej na to! Konečně jsem našel nějakej hřib! A ne ledajakej! Takovej velkej pravák!" čímž mě vyvede z rovnováhy ještě víc.

Koukám na tu malou věc a jsem si jistá, že mé obočí je svraštěné. „Chápu, že tato rostlina je hřib, ale co je to pak pravák?"

Ruf jen udiveně zvedne hnědou mokrou část, která se mu zřejmě líbila, do vzduchu blíž ke mně. „No, hřiby ani houby technicky vzato nejsou rostliny, ale abych ti odpověděl, pravák je druh hřibu. Narozdíl od některejch je jedlej, takže když najdeš stejnej můžeš ho rovnou utrhnout. Jinak mě ale radši vždycky zavolej!"

Když viděl můj lehce nechápavý výraz, dodá, „Neboj, si to zapamatuješ hnedka. Je to jednoduchý."

Dáme se teda lehce na pochybách o celé této podivné akci do hledání. Jako první mě zaujme červenobílá houba. Když zavolám Rufa, jen mi se smíchem odpoví: „Tadle je jedovatá, protože má výraznej klobouček a pod ním takovýhle rourky. Když bude mít lupeny, jako tady ta," ukáže na praváka a pokračuje. „Tak je jedlá. Ale pro jistotu mě stejně volej, protože to tak neplatí vždycky."

Tarannell-ZapomněníKde žijí příběhy. Začni objevovat