Tarannell-Zapomnění

3. Nechť výcvik započne

Ráno mě probudí sluneční paprsky pronikající oknem. Bylo zavřené celou noc, a tak je tu dusno a naprosto nedýchatelno. Místnost je alespoň dobře osvětlená, a tak na čistě bílých stěnách vynikne jeden ručně malovaný obraz rybníku.

Převléknu se, přidělám si sekeru k opasku a po paměti najdu cestu na zahradu. Překvapí mě, že si ji pamatuji. Ale pak si uvědomím, že to není zas tak složité. Jen stále doleva. A přesně tudy i projdu. Zády ke mně tady sedí Rufus a něco si to kutí na lavičce. Potichu se k němu přikradu a schválně nahlas řeknu: „Dobré ráno Rufusi! Děkuji ti za tu košili." On sebou trhne a vyskočí s nožem v ruce.

Pak ale přehnaně nahlas vzdychne a rozesměje se: „Liadel, to si ty! Ježišmarjá! Tohle mi nedělej, já sem starej člověk! Víš, co všecičko se mně mohlo stát! A ne jenom mně, ale aj tobě!" Taky se začnu smát, ale hned se oba utišíme.

Už vážnější Rufus mi ukáže, co to chystal. Na lavičce leží čutora a dýka v koženém pouzdru. Pokyne mi, abych si je prohlédla a dodá: „Pro tebe." A pak čeká na mou reakci. Asi to chvíli vůbec nechápu anebo je jiná než čekal, protože zopakuje stejná slova a ještě dodá: „Vem si je, jsou tvoje."

A teprve potom mi to konečně dojde. Takhle brzo ráno se na mě asi musí pomalu, ale poté už mu konečně odpovím: „Díky."

Usměje se. „To nic. Ale jestli ti věci nebudou docházet ani při soubojích, tak se připrav na rychlý konec. S takovou žádný turnaj nebude!" Pohrozí mi prstem. I když mi přijde, že svá slova nemyslí vážně, přece jen se za nimi skrývá nějaká pravda. Nebo ne?

Vzápětí mi ukáže, jak upevnit pouzdro na dýku na opasek a mě pak sáhodlouze trvá, než to zvládnu sama. To samé s čutorou, která je už plná vody.

Výcvik může konečně začít!

Nebo už dávno začal?

To už ale Rufus přináší dva podobné klacky a jeden mi podá. Stoupneme si naproti sobě doprostřed trávníku, pod větve mohutného ořešáku. Nejdříve mi ukáže, jak se při šermu správně stojí, jak se drží meč i to, jak by měly vypadat některé jednodušší techniky.

Ze začátku mi šerm vůbec nejde a téměř nikdy jeho zbraň neodkloním, ale na konci lekce cítím, že už tu věc držím správně, stejně jako můj postoj je správný. Nebo ji přinejmenším nedržím tak špatně, jako na začátku.

Možná už si taky nepřipadám tak neschopně jako na začátku... ale co to říkám! Připadám. Možná už začínám chápat, o co v něm vůbec jde, ale to je tak asi všechno.

Rufus mi náhle podá luk s šípy. Tohle mi připadá snadné a brzy přejdu na kuši. To je něco úplně jiného, i když mnohem snazší než šerm. Že bych už někdy dřív luk držela v ruce? A co jsem vlastně dělala předtím, když jsem ještě věděla, kdo jsem? Rojí se mi v hlavě další otázky.

A stále nemám odpovědi...

Za hodinu je vyhlášena přestávka. Jsem hladová a unavená a celou svou bytostí ji potřebuji. Usadím se tedy na lavičku před domem a pozoruji Rufuse, který rozdělá oheň a hodí do něj opéct brambory. Je to jednoduché a já jsem si jistá, že to příště zvládnu sama. Ve výsledku chutnají báječně. U jídla vůbec nemluvíme, a tak mě překvapí, když se Rufus vytasí s návrhem, co podnikneme dál.

„Na vytrávení si zajdem do lesa, co? Na procházečku. Naučím tě poznávat bylinky. Líbí?" Osloví mě a ohníčky v očích mu šibalsky plají. Doufám, že to z jeho strany neznamená nějaký podraz.

Protože mám zrovna pusu plnou brambor, zmůžu se jen na nadšené přikývnutí. Teda doufám. Možná ani nevypadá nadšeně, ale co. Můj společník se i přesto uchechtne. „Já sem si to hned myslel!"