Tarannell-Zapomnění

99.

„Pořád tu ještě sedíš?" uslyším za sebou Dreshe. Další z elfů, které nechci vidět. To se snad střídají v tom, kdo mě půjde kdy zkontrolovat? Jinak si nedovedu vysvětlit, že mě vždy najde první Nildon, potom Jasminne, Ranza a pak on. A doma na mě zase neustále dohlíží Öronis.

A já, ale já jsem tu pořád. Zabručí Sefi.

Ano, to jsi, zlatíčko. Pochválím ho, ale všechna slova zní tak nějak stejně... prázdně.

Nenamáhám se s odpovědí, protože co by ode mě chtěl Dresh slyšet? Že jsem v pořádku? Že život je skvělý a já jsem ta nejšťastnější elfka na světě?

Jsem ráda, že je mám, ale nemůžou mě nechat alespoň chvíli na pokoji? Alespoň chvíli o samotě? Jen malou chvíli...

Pokračuji v zírání na město pod sebou. Na zlaté odlesky, které zbarvují náměstí, pohupující se vratké mosty ve výšinách stromů i na ševelící se listy větve přede mnou a vzpomínám. Na něj. Další slzy stékají po mých tvářích a kdyby mi nebylo všechno jedno, asi by mě překvapilo, že jsem ještě schopna pláče.

Uslyším zavrzání lavičky vedle mě. „Ničíš se, Tar."

„Neříkej mi tak," ohradím se slabě a jen pevněji obejmu napůl spící sintru rozvalenou na mém klíně.

Tak mi říkal on.

„No tak, Nell," zvolí elf jinou zkráceninu mého jména. „Jak dlouho budeš jen sedět a truchlit. Vždyť to se ti vůbec nepodobá! Tohle není ta živá holka, kterou jsem znal." Pokusí se mě obejmout kolem ramen, ale nenechám ho. Nevypadá, že by ho to nějakým způsobem ranilo.

„Už nějakou dobu nejsem ta, kterou jsi znal." Povzdychnu si, ale nepodívám se na něj. Nemůžu. Až příliš mi ho připomíná. „Víš, že si někdy přeju, abych zase ztratila paměť?"

„To ani neříkej, Nell. Víš jak bylo hrozné být vedle tebe s vědomím, že vůbec nic nevíš? Že si nevzpomínáš na to, jak jsme se ztratili v parku nebo jak se nám podařilo vykrást z domu, abychom se prosmýkli na slavnosti..."

„A byli tam až do rána, abychom potom dostali vynadáno?" ušklíbnu se při pomyšlení na ty veselé vzpomínky. „Anebo se koukali celou noc na hvězdy a ráno na východ slunce. A taky jak jsi spadl do rybníka a Drix, který pro tebe skočil, se nakonec začal topit..." Můj úšklebek se vytratí, když si na něho vzpomenu. Drix už tu není...

„Jen jsem chtěla říct, že jsem toho nemusela tolik řešit právě proto, že jsem plno věcí nevěděla."

„Jak to, že jsem si jeho citů nikdy nevšimla? A jak mě vůbec mohl milovat? Po tom všem, co jsem udělala. Třeba Vankenovi nebo Arelovi." Zoufalství spustí další příval slz. Tentokrát silnější. „Jak je možné, že ke mě choval takový cit? K takové stvůře, jaká jsem..."

Dresh mě obejme a tentokrát neprotestuji. Nemám na to sílu.

„Nejsi žádná stvůra." Pohladí mě po vlasech, jako malé dítě. „Možná jsi udělala pár chyb, ale to z tebe nedělá něco takového."

„Ale dělá." Špitnu. „Kdybych ho nepotkala u lidí, tak by mohl být tam. Živý a zdravý. Kdyby..."

„Jak jsi se tam vlastně dostala?" přeruší mě Dresh a trochu povolí své sevření.

„K lidem, myslím." Dodá, když mu věnuji pohled plný nepochopení.

„Ze sintří jeskyně." Pokrčím rameny a pokračuji: „Kdybych ho nepotkala, tak by se neocitl tady a nešel by na tu výpravu a..."