Tarannell-Zapomnění

4. Střelba z luku

Cože? To je všechno? Divím se. Rychle prolistuji zbylé strany, ale nic dalšího nenalézám. Na všech dalších listech z větší části popsané knihy jsou jen jména. Některá podtržená a všechna do jednoho mužská. Zbytek knihy je prázdný. Ta podtržená podle Rufuse patří vítězům.

Bude to tedy 111 ročník této soutěže a já budu první žena? Uvažuji. Tak to je teda hezké. To mě teda opravdu uklidnilo, skousnu si ret.

Při druhém pročítání pravidel si všimnu, že tu není napsáno, kdy se soutěž koná. Podívám se po Rufusovi a poukážu na to: „Proč tu není datum konání?''

On chvíli přemýšlí a pak pokrčí rameny.

No tak to snad není možné! Obdařím ho zdviženým obočím. Chce mě přihlásit na soutěž, ale ani neví kdy je? Tak to by asi nešlo...

„A není to na konci?" navrhne nakonec, ale nezní to moc přesvědčivě.

Dolistuji tedy na konec a čtu: „O každém letním slunovratu." Ten má teda štěstí! Podívám se na toho ničemu. Rufus se ale jako naschvál zrovna v ten moment podívá z okna a konstatuje: „Venku už je tma." Takže z jeho reakce nic nevyčtu, jelikož žádná nebyla.

Vzápětí, ten útrpný člověk, který si je zcela jistě vědom toho, jak mě frustruje, zavelí: „Jde se spát!" a sfoukne svíčku. Odeberu se tedy do svého pokojíku. Nestihnu mu říct ani „dobrou noc'' a už slyším z jeho pokoje chrápání. Převléknu se do noční košile a následuji jeho příkladu. Samozřejmě kromě toho chrápání.

Když ráno otevírám oči uvědomím si, že z Rufusovy zahrady se ozývají rány jako z děla. Tak ty mě asi vzbudily. Napadne mě. Rychle se obléknu a jdu okouknout co se tam děje. Vycházím tedy z domu a mířím k neznámému zvuku. U špalku spatřím Rufuse, jak kácí dřevo. Pozdravím ho, tak jak jsem postřehla, že se lidé zdraví: „Dobré ráno. To ty tady děláš takový randál!"

On odpoví: „Dobré, moc dobré. Když už seš taky vzhůru, můžeš mi s tím klidně pomoct. Jen si dojdi pro sekeru."

Nikam nejdu, jen vytáhnu nádherný předmět zpod opasku. Rufus potěšeně poznamená: „Vždy připravená, to jsem ani nečekal Lio." Vzápětí už mě ovšem diriguje. „Stoupni si semdle, já ti podám dřevo... táááák a pořádně se rozmáchni z vrchu dolů. Ať ho rozštípneš," a názorně mi to předvede.

Než začnu, něco mě napadne, a tak se zeptám: „Rufusi, nemohla bych ti říkat spíš Rufe? Je to kratší."

Ani se nenamáhá mi odpovědět, jen kývne.

Řídím se tedy jeho radami a za okamžik se mi v tom podivném rytmu dobře pracuje. Jsem celá zpocená a Ruf čeká jen chvíli, než zavelí: „Jde se běhat!" Vystřelím se za ním než mi stihne zmizet a on začne vysvětlovat: „Proběhnem městem, ať se tu příště neztratíš, a nakonec ti ukážu místo závodu."

Trochu popadám dech, jelikož Ruf nasadil ostré tempo, a tak na souhlas jen přikývnu.

Jak se tak proplétáme uličkami, přemýšlím o tom, do čeho jsem se to nechala uvrtat. Můj spoluběžec mi postupně ukazuje tržiště, hospodu, hostinec, radnici, studnu i s náměstím a pole, které je vedle uskupení velkého počtu domů s doškovou střechou.

Nakonec pochopím, že on ještě přesně neví, kde se bude závod konat, což znamená jediné – závod se koná vždy jinde. To už ale vyběhneme pryč a pouštíme se lesní stezkou, která nás zavede až k Rufově domu. Tu si chci zapamatovat. Mohla by se jednou hodit.

Vydýcháme se, teda hlavně já se vydýchám a Ruf mezitím odejde do chalupy pro něco, s čím budeme dnes pracovat. Když se vrátí nese toho hromadu, ale ze všeho nejdříve mi podá největší z předmětů – kuši. Jdu automaticky připravit terč, který je druhou věcí, která se mi dostane do rukou. Ruf mi poté podá i šípy a já se nachystám. Jen mi poupraví postoj a naznačí, že už můžu začít.