Tarannell-Zapomnění

18. Voják

Očima Drixe

Zase ji uložím do své postele a sám se uložím na gauč. Už po druhé čekám, až se probere.

Co to způsobilo? Vždyť meditace je ta nejbezpečnější činnost, kterou znám! Vůbec se mi to nelíbí, musím ji nějak dostat k ostatním elfům. Ano, už to mám! Náš Nejvyšší by jí určitě mohl pomoct. A pokud ne on, tak už nikdo. Ale jestli to nevyjde, tak už nevím, co mám dělat. Navíc mi stále nevěří, ale to se jí ani moc nedivím. Kdybych byl v její situaci, asi bych byl taky zmatený.

K tomu bude ten turnaj a ona ještě není připravená. Ani trochu, i když začíná být pomalu víc sama sebou. Potřebuje prostě víc času. A potřebuje někoho, kdo jí pomůže.

Ještěže potkala jako prvního elfa mě. Když si představím, co všechno by se jí mohlo stát, kdyby potkala někoho jiného...

Konec pohledu Drixe

„Znovu!" pomáhá mi vstát Drix, který mě za dnešek několikrát srazil k zemi. Musím ale říct, že je to docela dobrá motivace, pro to, aby se to už neopakovalo. Navíc mě boj beze zbraní začíná vážně bavit! Možná mě štve schválně, abych se zlepšila dřív! Napadne mě a výměnu úderů najednou začínám vnímat v úplně jiném světle.

Lehce se prohnu v zádech, čímž se vyhnu jeho útoku. Ruku chytnu, aby mi neutekl a pokusím se kopnout ho do břicha, ale na poslední chvíli uhne do strany. Svou ruku mi vyškubne ze sevření a já neváhám a znovu se ho pokouším zasáhnout, ale ne dost rychle.

Dostanu nápad a provedu ještě jednou stejný útok, ale už jen klamný. Tentokrát už čekám, že se trochu pootočí, a tak chytnu jeho blokující ruku. Následně k němu přiskočím a začnu páčit tak, abych mu ruku nezlomila, ale zároveň to cítil. Pokouší se vyškubnout, ale pořádně se zapřu, takže se mu to nepodaří. Mám co dělat, ale zůstane přesně tam, kde ho chci mít.

Poté si koutkem oka všimnu, že přenesl váhu na jednu nohu a snaží se o něco jiného. Hm.... změna taktiky, pomyslím si ještě, než ho velmi prudce pustím. Téměř zároveň s ním a těsně předtím, než došlápne se přesunu do boku, se ho ještě chytím, abych si ho přidržela a pak ho podkopla.

„Tak to už by ušlo!" ušklíbne se, když mu pomáhám na nohy. Musím přiznat, že se mi líbí to, že už to nejsem jenom já, kdo se tady válí po zemi. Však on si to zaslouží za ty jeho nálady měnící se jako počasí!

Celý den probíhá v podobném duchu. Jen odpoledne doplníme pěsti i o meče. Nejdřív se zaměříme na mé pohyby jednou rukou, potom druhou. Nakonec zkusíme i jestli už jsem schopná korigovat pohyby obou zároveň.

Ehm... jde to velmi zajímavě.

Ne, zatím nejsem.

Drix se ve zbraních očividně vyzná, protože je schopný mi vysvětlit i některé věci, které se týkají jen boje s oběma meči a které teda Ruf, jelikož bojuje pouze s jedním, nemohl vědět. Jak to ale mohl vědět on? Přesně takto jsem se zeptala a on my vysvětlil, že než odešel byl zapojen do výcvikového programu spolu s dalšími talentovanými elfy.

Jejich úkolem měla být ochrana elfího národa třeba právě před trpaslíky.

„A když jsi teda něco jako voják, tak jak to, že jsi mohl jen tak odejít, Drixi? To tě král prostě pustil?" není mi to jasné.

„Ano, Nej – tedy král nerozhoduje úplně o všem, víš? Má rozhodující slovo o věcech, které se týkají obrany. Například velí armádě. O většině záležitostí o chodu naší společnosti se taky musí radit s Radou. Já už jsem měl povinný výcvik dávno za sebou, a oni nad jednotlivými elfy, kteří se řídí zákonem nemají téměř žádnou moc. Tudíž jsem mohl svobodně odejít a vrátit bych se musel pouze za nějakých speciálních okolností. Třeba kdyby hrozila válka s trpaslíky nebo tak něco," zakončí svůj monolog.

„Aha," řeknu pouze. Musím si to v hlavě pořádně srovnat.

Sotva se naději je večer a já kupodivu nejsem moc unavená, a přestože jsem si v dolním patře Drixova domu vyrobila pohodlné hnízdečko, aby se tak stalo nedaří se mi usnout. Nakonec mé trable vyřeší Drix tím, že mi svěří docela velkou skleněnou kouli. Je na svou velikost lehká a neobyčejně hladká na omak.

„Zapíná a vypíná se tak, že po ní takhle přejedeš rukou," předvede Drix. „Jinak je tam nahraná spousta věcí, já ti spustím nějaký průvodce bojovými technikami," něco s ní udělá a nato se křišťál zakalí.

„Ha, už to je!" ušklíbne se. „Dlouho jsem ji nepoužil, ale evidentně to s ní stále svedu!"

Pak už mi popřeje dobrou noc a téměř neslyšně zamíří nahoru. Moc ho nevnímám. Svou pozornost totiž mezitím přesunu na kouli, která už dávno není průhledná. Naopak se toho mnoho změnilo. Je v ní je nějaká zelená postavička, která dělá nějaké mě zatím neznámé pohyby.

Po chvíli mého fascinovaného sledování té postavičky mi svitne. Vždyť ona ukazuje jednoduché údery rukama!

Za chvíli zelená osůbka zmizí v záři a místo ní tam teď stojí hnědá. Brzo mi docvakne, že ta teď předvádí jednotlivé kopy. Další a to dost dlouhou chvíli mi trvá, než přijdu na to, jak koule funguje. Stačí si něco pomyslet a potom jí tu myšlenku poslat. Zní to divně, ale funguje to. Prostě jí něco usilovně posílám a ona to nějak sama pochopí.

Sleduji pozorně všechny možné údery a snažím si jich zapamatovat co možná nejvíc. Potom se dívám i na několik soubojů barevných postaviček. Jakmile si ale všimnu, že už se mi zavírají oči, kouli ihned odkládám bokem a jdu spát. Potřebuji si pořádně odpočinout a nabrat sílu na další náročný den.

Když se ale zavrtám do svého pelechu, spánek k mému velkému překvapení stála ještě nepřichází. Místo toho se mi myšlenky toulají všemi směry. Uvažuji nad vším, co si nepamatuji. Co jsem asi všechno dělala, viděla, zažila a jestli jsem se chovala jinak nebo přemýšlela jinak?

Najednou mě napadne, že některé situace v oněch soubojíchpřipomínaly mé spontánní reakce! Mohlo by to něco znamenat? Dumám dál. Potom semi ale oči začnou opět zavírat, a tak se nechám unést do říše snů.