Tarannell-Zapomnění

72.

Probudí mě křik. „Co tu dělá to zvíře!"

„Nech toho, Drixi!" zamumlám rozespale a otočím se na druhý bok. Vstát mě donutí až velmi podivný zvuk... dávení? Když se ale otočím, nikde nic. Jen Drix je mnohem zelenější než obvykle. 

„Všechno v pořádku?" ujistím se o tom, že vidím správně.

„Kromě toho psa v té posteli celkem ano. A kromě toho, že mi je děsně špatně, samozřejmě!" ušklíbne se unaveně.

„Toho jsme včera zachránili," oznámím mu. 

„Ty taky. Pomáhal jsi mi ho nést." Dodám, když si všimnu pochybovačného výrazu, který se mu usadí na tváři.

„Když jsme se včera vraceli, tak nám v podstatě kulhal naproti. No a pak se složil  mě ho bylo líto, a tak jsem ho vzala sem," pohladím chlupáče po hlavě. A jsem příjemně překvapená, protože se zdá, že na rozdíl od včerejška se mě ani trochu nebojí.

„Máš jediné štěstí, že tě mám tak rád, jinak už by tu nebyl buď on nebo já!" zavrtí hlavou. „Co vůbec dělá v té posteli? Tobě nikdo neříkal, že zvířata se do postelí netahají?"

„Je zraněný, pamatuješ?" připomenu mu. 

„No a?" svraští nechápavě obočí.

„To znamená, že se na něj tohle tvé moudro nevztahuje!" ušklíbnu.

„Začínám se docela těšit, až pro tebe přijde Nildon," utrousí když se s pobaveným úšklebkem otáčí. V jeho vlastním zájmu je dobře, že to vyznělo spíš jako žert, než vážné konstatování! Protože jinak bych si to musela vyložit, jako že se mu líbí, že se mě na chvíli zbaví!

„A kdy má přijít?" nekomentuji fakt, že opět nic nevím, protože mi nic neřekl. A už vůbec ne to, že nemám nejmenší tušení, o čem mluví, jelikož poté dodá něco  osmrti.

„Jsme domluveni někdy v poledne, takže v podstatě kdykoli," věnuje mi omluvný pohled. „Ale určitě si stihneš všechno sbalit."

Něco zabručím, protože na něj nechci hned po ránu vyjíždět. Přelétnu pohledem celou místnost. Na stole leží kniha od Drixe, přes židli je přehozená moje košile, ale jinak toho nemám zase tolik schovávat.

„A jak jsi to myslel s tím že ještě nejsme po smrti, nebo co jsi to vlastně říkal?" zeptám se, když uklízím košili. Ještě najdu oblý tmavý kámen pod postelí. Přesně ten kámen, který se právě teď zase pohnul! V mé ruce!

„Drixi, viděl jsi to?" zeptám se úplně zbytečně. Jak by to asi mohl vidět, když k němu stojím zády?

„Co jsem měl vidět?" nechápe.

„Ten kámen se pohnul! A nebylo to poprvé!" postěžuji si. 

„Tak to se ti určitě jen zdálo!" zavrtí hlavou. „Kameny se nehýbou!"

„Ale tento zjevně ano!" trvám na svém. Já nejsem blázen! Jasně jsem cítila to zavibrování!

„Ehm, kolik jsi toho včera vypila?" zeptá se po chvíli, kdy oba zíráme na teplý předmět v mé ruce, který se najednou ne a ne pohnout. Ehm... neměl by být studený, když je to kámen?

„Dost málo na to, abych věděla, že se to stalo!" odseknu a vrátím kámen zpět do brašny. Jak se vůbec dostal ven? Vždyť byl úplně dole!

„Jasně," uchechtne se Drix a hned potom se jeho obličej zkřiví a on se rychle nahne, aby podlahu vylepšil obsahem svého žaludku. Potom mávne rukou a tenký fialový paprsek se přes tu odpornou břečku natáhne a poté se rozprostře tak, že ji celou zakryje. Potom s malým zábleskem zmizí a nezbude po něm ani stopy. Ale to ani po tom Drixově výtvoru.

Tak takhle to udělal předtím! Napadne mě.

„Co jsi to teda říkal o té smrti?" zeptám se znovu a ano, pokouším se tím zakrýt to, že se ze mě nejspíš stává elfka nejen bez paměti, ale i s vidinami!

„Přeji hodně zdaru do vašich dní!" otevřou se zničehonic dveře a v nich nestojí nikdo jiný než Nildon. Na sobě má tmavě modrý kabátec, světle hnědé kalhoty a v očích mu vesele jiskří. Zbraň u něj nevidí, ale mám takové tušení, že nějaká ta dýky by se někde v tom kabátci určitě mohla skrývat.

Svým nečekaným vstupem, ale i držením těla mi někoho připomene. Rufa! Co ten teď asi dělá? Srdce se mi sevře nad pomyšlením, že ho ještě nějakou dobu nebudu moct vidět.

„Podívejme se, kdo se nám tu válí na posteli! Panečku! Kde jste ho našli?" začne se šedovlasý elf rozplývat nad ležícím psem. Ten vypadá hned veseleji. Dokonce začne slabě vrtět ocasem.

„Ty tu potvor uznáš?" zeptá se Drix s náhlým zájmem v hlase.

„Jakoupak potvoru? Tohle je Ceberos! Akariův pes!" ohradí se proti takovému označení Nildon a věnuje Drixovi káravý pohled.

„Ale odvedeš mu ho, co nejdřív, že ano?" zabručí blonďák, když začne sbírat své oblečení ze země.

Světle hnědé oči se podívají na mě: „Jestli to tady nebude maličké vadit, tak rád." Pokrčí rameny.

„Nebude, ale k tomu oslovení mám jisté výhrady!" zamračím se. „Chápu, že pravým jménem mi říkat nechcete a taky vím, že nejvyšší zrovna nejsem, ale maličká nejsem ani náhodou!" založím si ruce v bok.

„Tak jsem to alespoň zkusil." Omluvně řekne Nildon, pak se ale obrátí směrem ke Drixovi. „To ale znamená, že jsem měl pravdu!"

„Máš pravdu, je to pořád ta stejná elfka, jako předtím, Nildone!"poplácá ho po rameni smějící se Drix.

Směrem ke mě dodá: „Walariak právě prohrál sázku."

Zvednu obočí, ale rozhodnu se to nekomentovat. Zeptám se ho sama, až ho potkám.

„Půjdeme už?" zeptá se ode dveří šedovlasý elf, který najednou vypadá nesvůj. Podupává nohou celou dobu, co se snažím přimět nohy ke spolupráci, abych ho mohla následovat na další známé a neznámé místo.

„Nezapomeň mu říct o té větě!" zavolá na mě Drix místo rozloučení, ale já v jeho očích stejně spatřím stín smutku. Jen  si nejsem jistá, jestli je to proto, že mě nebude mít na očích nebo kvůli neshodám s rodinou. Na záda si hodím batoh, popadnu brašnu a pak opatrně vezmu z postele Ceberose. A jdu, i když se ještě naposledy ohlédnu na Drixe. Nemůžu si pomoct!

V patách Nildona opouštím Doupě vstříc novým zážitkům. Ať už je ta porada co nejdřív! Najednou se těším na vše co přijde!