Tarannell-Zapomnění

7. Ten elf je prostě divný!

Nakonec mi je téměř líto, když je po všem a on mi oznámí to, co už jsem celou dobu tušila. „Není v mých silách ti tvé vzpomínky vrátit, ale je možné, že to svede nějaký lepší mág u nás doma. V elfí říši. Rozumím tomu, pokud se tam nebudeš chtít vydat, ale je to jediná další možnost, která mě napadá a jsem víc než ochotný tě tam přivést až skončí turnaj."

Jeho poslední slova se mi moc nezamlouvají. Koneckonců ho vůbec neznám, tak kam mě chce vést? Ale za pokus to stálo, alespoň vím, že mě čeká další dobrodružství. Připustím nakonec po dlouhé chvíli přemýšlení. Třeba se tomu nějak vyhnu. Zadoufám potom, protože se mi nechce opouštět Rufa. Třeba by to šlo vymyslet nějak jinak...

A jak ví o tom turnaji? Vyvstane my na mysli další otázka, ale v mžiku si na ni sama odpovím – vždyť se mi hrabal v hlavě! A je to docela nefér, když já mu so té jeho ani nenakoukla!

Nakonec mě vyprovodí ven ze svého stavení. „Věřím, že se nakonec rozhodneš správně a věřím i spoustu jiným věcem. Rozhodně jsem si jistý tím, že tu počkáš do zítřka, a proto pro tebe přichystám něco jedinečného, a až se ráno uvidíme, předám ti velmi podařenou zbraň. Takové jaké je někdo jako ty hoden."

Zeptám se, naprosto zmatená tímto nový vývojem. „A co za ten meč na oplátku?"

Podívá se na mě a odvětí, „Nic za to nechci. Je pro mě vzácné potkat zde v zemi lidí vůbec někoho z říše elfů, a viděl jsem tebe. To by mi mělo bohatě stačit. Jestli je teda všechno jasné, postavte si tady stany a přespěte tu, ať se sem nemusíte zase trmácet," řekne něco, co samo sebou nemůžeme odmítnout. A čím víc si jeho slova přehrávám v hlavě, přestávají mi znít jako nabídka, ale připadají mi víc jako rozkaz. A začíná mi taky připadat, že jsem právě udělala nějakou obrovskou chybu.

Ruf mě poté, co se ocitnu venku z Drixova příbytku, učí, jak stan vůbec postavit.

Během přehazování plachty se ho zeptám: „Ty mu věříš, že za to nic nechce?"

Ruf se na mě zvědavě ohlédne a opatrně odpoví. „No, já nemám nejmenší důvod mu nevěřit, a navíc si tu budu určitě ještě někdy chtít něco koupit. Nemá tedy smysl si nějakýma pochybnostma kazit vobchody."

Jen přikývnu. On ať si dělá co chce, ale já vím, že ten elf toho hodně tají a věřit se mu teda rozhodně nedá. Navíc nedokážu pochopit, proč mi o mě nic neřekl, když mě vlastně zná. Ledaže by čekal, až se zeptám.

Brzy se zešeří a já tvrdě prospím celou noc, čemuž se nelze moc divit po tom, jak náročný dnešní den byl. Ještě je tma, když se s trhnutím probudím, protože někdo prošel kolem mého stanu. Když z něho vyjdu, zjistím, že Drix už je vzhůru. A potom si uvědomím, že už je světlo, jen ne uvnitř mého stanu.

Ze samolibého úšklebku na elfově tváři ihned vyvodím, že mě vzbudil schválně. Nic neříká, jen otevře dveře od svého domu a kývne na mě, ať jdu za ním dovnitř. Naštvaně a samozřejmě v duchu nadávám, zatímco ho ne úplně přesvědčeně následuji. Proč mě budil! Neřekl mi ani dobré ráno a už za ním mám někam chodit?

„Pojď dál," ozve se těsně přede mnou najednou.

Uvědomím si, že stojím uprostřed prahu a tak ho několika kroky obejdu. Elf se jen protivně usměje a zavře za mnou dveře. Potom mi pokyne, ať se posadím ke stolu. Oba si sedneme a on teprve poté spustí: „Měla jsi pravdu, když jsi včera tvrdila, že za ty meče budu něco chtít. Nevezmu si to hned, ale tvůj dluh si vyberu někdy v budoucnu."

Asi puknu vzteky. Jak může vědět, o čem jsme si včera povídali s Rufem?! No jasně, je to tu celé jeho, což ale neznamená, že může odposlouchávat cizí rozhovory! Místo zlostného výbuchu, který by nic nevyřešil, se zhluboka nadechnu a na to se raději zeptám: „A jak mě potom najdeš? A proč mi neřekneš, co po mě chceš rovnou? Co když to nebudu mít nebo to nebudu moct udělat? A když už jsem v tom, tak bys mi mohl taky prozradit, co všechno o mě vlastně víš?"

Drix se přestane usmívat a v tu ránu mám pocit, že jde do tuhého. On ale místo jakéhokoli výbuchu co očekávám vytáhne z kapsy obyčejný pletený náramek a podá mi ho. „Nasaď si ho. Podle něho tě budu moct kdekoli najít..."

Asi nebude tak docela obyčejný.

„Co se týče těch ostatních otázek." Vypadá to, že dlouhou chvíli přemýšlí. Najednou vytáhne meč, teda vlastně dva! V tom momentu úplně zapomenu, že neodpověděl na mé ostatní důležité dotazy, protože mám plnou hlavu obdivu.

Zmůžu se jen na dlouhý výdech. „Ty jsou nádherné! Děkuji moc." Dopnu přezku náramku nad jehož funkcí už vůbec nedumám.

Má pozornost se z velké části upírá na překrásné lesklé zbraně v mých rukou, ale zbyde mi dost malý kousek, který si všimne, že elf je celý zelený. Ukáže mi, jak si meče správně připnout k opasku a celou dobu se naprosto vyhýbá mému pohledu.

Překvapí mě, že je jedna z čepelí delší než druhá a chvíli strávím přemítáním, jestli to není na škodu. Poté si všimnu, že mě Drix nenápadně přesunul blíž ke dveřím, takže pár kroky překonám vzdálenost, která mě od nich ještě dělí. Ještě než vyjdu mi řekne. „Kdybys mě někdy nutně potřebovala stačí zmáčknout kamínek na náramku." S tím zavře dveře.

Já si jdu sbalit stan a Drix hned na to vyjde ven a o něčem začne debatovat s Rufem, který už je sbalený. Nestihnu většinu jejich konverzace, ale dle malých střípků, které se ke mně donesou usoudím, že se týká boje se dvěma meči.

Nakonec se s Drixem rozloučíme. Cestou si pořád nemůžu zvyknout na váhu obou mečů po stranách, ale ještě víc mě tíží má vlastní hloupost. Proč jsem se ho do háje víc neptala! Teď mám zbraně, ale o sobě a své paměti vím stále prd.

Jakmile jsme z doslechu Ruf spustí: „Já ho vůbec nepoznávám. Od chvíle, co tě spatřil se chová úplně jinak. Předtím to byl morous, se kterým se nedalo bavit, ale teď se mnou mluvil dýl než za celé ty roky, co ho znám. Vůbec nemám slov. Co jsi s ním proboha udělala?" vzápětí dodá: „Pořád si na nic nevzpomínáš, Lio?"

Na to můžu jen zavrtět hlavou „Nic jsem s nikým neudělala a ne, stále si na nic nevzpomínám." Potřesu hlavou, když si vzpomenu, jak se mi hrabal v hlavě a vtom mě to napadne. „Ale ty meče mi přijdou zvláštně povědomé. Nedokážu to vysvětlit, ale jako bych už někdy viděla podobné. Každopádně Drix mi paměť vrátit nedokázal."

Ruf se zatváří, jako bych ho svou odpovědí mocneuspokojila. Snaží se to skrýt, což vzbudí mé podezření. Je jasné, že mi něcotají a nemá nejmenší chuť mi to prozradit. Můžu jen doufat, že to nesouvisí semnou, ale že se dohodli s Drixem na dalším obchodu. Naše konverzace končí vdohadech a pochybách.