Tarannell-Zapomnění

22. To jsi ty!

S klidem tedy čekám, až svůj úder provede. V poslední chvíli si dřepnu, takže čepel jeho meče neškodně protne vzduch nad mou hlavou a můj protivník zavrávorá, jelikož byl připravený na střet. Trochu jsem ho rozhodila. Udělá krok dopředu, aby to ustál a dostane se tím přímo ke mně. Využiji nestřeženého okamžiku a meč mu zablokuji svou zbraní. Levou rukou mu přitisknu druhou čepel ke krku.

Všichni okolo najednou ztichnou a čekají na verdikt rozhodčího.

Když oznámí, že jsem vítězem tohoto souboje, nikdo stále ani nedutá. Všichni jen zaraženě koukají, co se to právě stalo. Netuším, co v takové chvíli dělat, a tak mu stále neutrálně poděkuji za dobrý souboj a odcházím.

Když se prvních pár lidí vzpamatuje už mířím zase ke své skupině. Nejdřív se vzchopí organizátoři. Publikum je oproti nim ještě hodnou chvíli otřesené.

Nestačím ale dojít ani do půli cesty a už mě někdo volá. Otočím se po hlase a spatřím onoho blonďáka, jak mě hledá úplně na druhé straně. Změním tedy směr a jdu k němu. Je ke mně obrácený zády, proto mu jemně zaklepu na rameno. Asi to nečekal, protože vyjekne a prudce ode mně odskočí. „Kdo si ze mě zase dělá srandu!"

Když se otočí, trochu se mu uleví. „To jsi ty! Už jsem myslel, že jsou to zase ti kluci! Celý den mě furt jen otravujou! Tak a teď pojď se mnou, čeká tě další souboj! Doufám, že bude stejně napínavý jako ten předtím. Jo a abych nezapomněl, hodně štěstí!"

Nestihnu mu odpovědět, protože mě nechá stát před prázdným placem. Asi jde pro mého dalšího soupeře. Každopádně to bylo od něj docela milé.

Po tak dvou minutách se vrátí a s sebou vede kluka, který vypadá jako jeden z mladších účastníků soutěže. Trochu mě překvapí, že v rukou docela sebevědomě svírá dvě dýky, ale nedám to na sobě zdát. Čekala bych spíš meč, ale tak snad to nějak dopadne.

On asi taky čekal něco jiného než dvě zbraně. Soudě podle jeho zamračeného výrazu, který ale rychle schová za dlouhými medovými vlasy. Musí pohodit hlavou, aby je dostal ze svého obličeje. To mi dá chvíli na utřídění myšlenek a na vydýchání se z předchozího stresu v podobě hory svalů.

Když tak nad tím uvažuji, dojde mi, proč asi došel v soutěži tak daleko. To, protože většina lidí tady má jako zbraň meč a ví, jak s ním bojovat proti někomu, kdo má taky meč. To znamená, že většinu z nich protivník s jinou zbraní přinejmenším vykolejí.

Uslyším signál pro to, abychom začali a přestanu se soustředit na jakoukoli strategii. Místo toho se zaměřím na to, jaký způsob souboje vyhovuje jemu.

Jenže se mi zdá, že můj protivník žádnou slabinu nemá. Když se ho snažím rozpohybovat, tak se přizpůsobí, když ho chci překvapit, pokaždé to na poslední chvíli nějak zachrání. Na přetlačování po předchozím výkonu nemám a tak je situace velmi vyrovnaná. Je trochu pomalejší než já, a tak neútočí tolik ale zase ne dost málo na to, abych se nudila. Na to má moc rukou.

Navíc pořád pohazuje vlasy, které mu občas zakrývají výhled. To mě přivede na myšlenku, že když budu víc dorážet, nebude na to mít čas a potom nic neuvidí. Zaútočím tedy s novou vervou, ale pořád si ho hlídám. Teď už bych si předtím vzala trochu prostoru na to udržovat nějakou vzdálenost, ale teď jen zrychluji tempo útoků.

Aby je ale nemohl předvídat sem tam provedu taky nějaký falešný, čímž udělám z nejdříve pravidelného rytmu nepravidelný. Zatím se stíhá krýt, sice v některých chvílích s velkým otazníkem, ale neudělal jedinou velkou chybu. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží.