Tarannell-Zapomnění

97.

„Sefi, brzo je najdeme," pošeptám spící ještěrce s přihlouplým úsměvem a obdržím podezřívavý pohled od kolemjdoucího trpaslíka. Kde ten byl, když jsem ho potřebovala?

Ale opravdu, co to se mnou jenom je? Zavrtím nad sebou hlavou. Od kdy se tak bláznivě těším, až někoho znovu uvidím? Navíc po tak krátké době.

A co mu vůbec řeknu? Vždyť jsme s Drixem byli vždy přátelé. Dobří přátelé! Dalo by se říct i nejlepší! Tak proč teď nad čímkoli, co se ho týká nedovedu uvažovat jasně? Proč se to všechno tak zamotalo?

Třeba mi pomůže si s ním promluvit... jestli vůbec v jeho přítomnosti zvládnu něco tak namáhavého, jako vyslovit něco smysluplného. Povzdechnu si.

Třeba... Přestaň myslet na hlouposti a soustřeď se jednou na to, kam jdeš! Potlačím tedy vše, co svedu a zahledím se pozorněji na svět okolo.

Doufám, že jdu stále správným směrem.

Projdu okolo dalšího dřevěného domku a ocitnu se v široké ulici. Pokusím se nic si nedělat z pohledů kolemjdoucích trpaslíků. Asi bych se taky dívala tak nedůvěřivě.

Trochu zpomalím, abych působila trochu víc nenápadně a vzápětí zastavím úplně. Spatřím totiž něco, co mi téměř vyrazí dech. Nazvala bych to řekou, ale to, co vidím se podobá tekoucímu ohni a ne vodě. Proč jsem se jen o tuto říši nezajímala víc? Vždyť je to tak fascinující! Všimnu si malého výboje plamenů.

Překročím tu zářivou kapalinu, která líně proudí dál a dál. Za mostem mě překvapí široká cesta, která vede podél přesně tím směrem, který potřebuji.

Abych zužitkovala svůj čas, pokusím se opět zkontaktovat některého z elfů.

Nic.

Nevzdávám to a zkouším to ještě jednou. Potom přemýšlím, kdo všechno s námi vlastně šel. Co když jsem na někoho zapomněla?

Kdo se snaží o spojení? Uslyším najednou. Takže se to povedlo? Anarett, ano!

Ten hlas asi poznávám! Ranzo? Oslovím elfa.

S kým mluvím?

Hádej, pavouku. Jsem někdo, kdo nevěděl, jak se jmenuje a...

Tarannell! Tobě se vrátila paměť! Poznám, že má radost, což mě nenechá chladnou. Přiznávám, taky jsem z toho na větvi. Docela zmatená a nechci si to připustit, ale to budu řešit až potom. Nejdřív musím dát tuhle výpravu dohromady.

Ano a co je ještě lepší. Trpaslíci jsou zbaveni magie, takže už žádná válka nehrozí. Teď mi ale řekni, kde jsi.

Schovávám se s ostatníma v jednom z těch trpasličích kamenných domů. To není možné! Jak se ti to povedlo?

Mě ani tak ne, jako spíš Sefimu. Všechny nás zachránil, protože ožehl Dorrina. Málem mu začnu podrobně popisovat všechno, co se stalo. Uvědomím si to a honem se zeptám. A kde přesně jste? A kdo tam je ještě s tebou?

No jo. Sintry jsou prostě nejlepší. Hned po pavoucích, samozřejmě. Jsem tu já, Walariak, Zaar, Larïa, Drix, Dresh, Iread a Arel.

A kde přesně jste, Ranzo?Zopakuji dotaz.

Ne tak daleko od vstupu do chodby, kterou jsme sem přišli. Potvrdí správnost mého směru.

Půjdu před ten dům. Ten poznáš. Má zeleně natřený plot. Ukončí spojení, než mu stihnu odpovědět.

Pokračuji tedy podél žhnoucí řeky, jak jsem ji zatím nazvala. Samozřejmě než zjistím její pravé jméno.

Sobě jsem vlastně taky vymyslela jméno. Uvědomím si. Nebo spíš ho přejala z brašny. Ušklíbnu se a zavrtím hlavou. Na takové úvahy budeš mít čas potom. Čím dřív tam budu, tím líp.

Nezakalená hladina klesá a klesá, až se s jiskřením ztrácí v průrvě.

Asi čas hledat Ranzu. Napadne mě.

A tak procházím kolem, doufajíce, že neztratím svůj jediný orientační bod- žhnoucí řeku. Hledání mi taky komplikují zmatené skupinky trpaslíků, kteří se zjevně zatím nedovedou vypořádat s tím, že byli ještě před nedávnem ovládáni temnou magií.

„Tarannell, tady!" uslyším najednou povědomý hlas.

Otočím se za ním a skutečně spatřím výrazné veselé zábradlí.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tudy přešla a ničeho si nevšimla!" směje se Ranza. „Stál jsem přímo tady! Celou dobu!"

Věnuji mu pohled, který přímo křičí: vážně se teď budeš smát takové hlouposti, když máme na seznamu mnohem důležitější věci?

„Radši pojď dovnitř," pobídne mě s nervózním rozhlédnutím dovnitř. No jistě, nikdo by nás neměl vidět! Dojde mi. Mohlo by to způsobit potíže.

Trpasličí dům vypadá zevnitř asi stejně útulně jako z venku. Docela dost kamenně. Ale jinak mě ohromí všechny ty malby na stěnách, kolem kterých mě Ranza vede dál do nitra domu.

„Není vás tu nějak málo?" pohledem přelétnu místnost, ve které sedí kolem stolu Walariak, Zaar a Dresh. Můj pohled se přitom zasekne na Zaarově napuchlém monoklu, který plynule přechází z fialové do modré.

„Zbytek je vedle." Pokrčí rameny Walariak.

V tom se otevřou dveře napravo od stolu a vejde skleslá Larïa. „Tak Iread to má za sebou."

„Dělalas cos mohla. Byla na tom zle." Věnuje jí pobledlý úsměv Zaar.

Domyslím si, že elfové ,vedle' na tom asi nebudou úplně nejlíp a vystřelím zkontrolovat Drixe. Zachvátí mě strach a panika. Doufám, že jen ošetřuje raněné. Prosím, Anarett, ať jen ošetřuje ostatní!

Prosím!

Vejdu a spatřím o něco větší místnost se dvěma postelemi.

Na jedné leží nějaká elfka... Iread. domyslím si rychle. Zem je okupována Vankenem, který má zjevně něco s nohou, protože ten úhel se mi nezdá moc přirozený. Vedle něj leží zesinalý Arel, který má obvázané obě ruce. Nevypadá teda vůbec dobře, ale přesto mě pozdraví letmým pokývnutím hlavy. A na poslední posteli leží Drix, který k mému zděšení vpadá ze všech nejhůř.

„Drixi!" vyjeknu a spěchám k němu. Celý hrudník má sežehlý, což vidím pod cáry oblečení, které se někdo snažil překrýt další látkou. Tento nedostačující obvaz ale zdaleka nezbyl na ruce a další menší popáleniny. Pohled na něj v tomhle stavu mě neskutečně bolí, ale nedovedu od něj odtrhnout oči.

„Tar." Povytáhne koutek do úsměvu, ale i takový drobný pohyb mu zřejmě dělá potíže. To uvědomění zabolí ještě víc.

„Co se stalo?" zašeptám. Položím Sefiho na postel vedle něho.

„Nechal si zbytky magie než nás zajmuli. Použil ji, aby nás dostal z kovového povozu, do kterého nás dali." Vysvětlí mi Ranza, který se zničehonic objeví vedle mě. „Všechny nás zachránil. Bohužel si ho všiml druhý vozka a on tak schytal přímý zásah trpasličí magií."

„Pravý bojovník." Pohladím ho po vlasech. „Tohle mi ale nedělej! Víš, jak jsem se o tebe bála, když jsem zjistila, že jste nedorazili k Dorrinovi?"

Zhluboka se nadechnu. „Miluji tě, Drixi. Takže mi slib, že už mě nikdy takhle nevyděsíš."

Jeho polovičatý úsměv se rozšíří. „Slibuju."

Konečně další kapitola! Slíbila jsem Vám charakter ask, který zveřejním po konci úplně na konec příběhu, (ten se nezadržitelně blíží). Tak se nebojte zeptat na cokoli, co Vás napadne.

Stormeria