Tarannell-Zapomnění

16. Kde to jsem?

S trhnutím se proberu. Než se naději, padám.

Ozve se rána jako z děla.

Jsem zmatená, v neznámé místnosti vedle něčí postele, ze které jsem asi právě spadla. K bolesti hlavy se ihned přidávají i naražená záda. Super, vážně dokonalá chvíle si teď stěžovat! Napomenu sama sebe.

Kde to jsem? A co se mi to zdálo za sen? Výborně, Lio, takže teď si pokecáš i sama se sebou, vůbec to nevypadá, že máš otřes mozku!

Vzdám to, ať se snažím sebevíc, už nevím, co se mi zdálo. Vzpamatuj se! Potřesu hlavou, takhle to dál nejde. Zkusím ještě usnout, jsem strašně unavená! S těmi myšlenkami se rozhlédnout po pokoji.

Uvědomění si, že jsem v cizím pokoji a cizím domě mě dokonale probere. Kde to jsem? A jak jsem se sem dostala? Myšlenky mám zpomalené, vzpomínky zamlžené. To se mi vůbec nelíbí!

Uslyším dupot, který se přibližuje mým směrem. Pohled se mi zastaví na schodech. Zvuk jde přímo odtamtud! Co mám dělat? Začínám panikařit. Takže jiná úniková cesta. Okno? Podívám se z něj. Ne, je to moc vysoko!

„Už jsi vzhůru?" uslyším za sebou Drixův hlas. Dokonale mě tím zaskočí.

„Naprosto," otočím se k němu čelem a snažím se působit sebevědomě. Chystám se zeptat, jak se stalo, že jsem tady, ale přeruší mě. „Myslel jsem, že se probereš dřív!" potom se zamyslí a úplně vypustí, že tam jsem. Promluvím na něj, ale je myšlenkami někde jinde.

„Jak jako proberu?" zeptám se už podruhé a poté se mi včerejšek začne vybavovat sám.

Vidím před sebou luk, boj beze zbraní, magie, zásah...

„Už si vzpomínáš?" zareaguje elf na můj pravděpodobně zmatený, trochu vyděšený a mírně zděšený výraz.

„Hm," zmůžu se na odpověď, která se skládá z větší části z přikývnutí než ze slov.

„Jak jsem se dostala sem?" kouknu se opět na elfa, abych nemusela dál vzpomínat na nepovedený pokus a hned toho lituji. Tohle nebude pěkné...

„Co myslíš?" ušklíbne se Drix. Co jsem říkala!

„Magie..." vydechnu trochu zamračeně.

„Copak? Někomu se tu něco nelíbí?" uštěpačně pronese on. Aby dodal svým slovům šťávu doprovodí je protočením panenek. „Máš snad problém s tím, že jsem tě nenechal v lese na zemi a přemístil tě do své postele zatímco jsem se ujal spaní na gauči?"

„Ne, jen nemám ráda věci, kterým nerozumím!" bráním se možná trochu přehnaně. Ale vlastně vůbec ne! Proč jen musí být pořád tak uštěpačný!

„No jasně! Ty a nerozumět magii? To je přece směšné!" nechápu ho, když se jeho čelo zkrabatí jako když se mraky stáhnou před bouří. Proč je najednou tak rozčílený?

„Jakože ti přijde směšné, že nerozumím magii?!" naštvu se taky.

Vypadá to, že si až teď uvědomil, co přesně vypustil z úst. Maličko se zarazí. Začne být nervózní. „No, když mě teď budeš konečně poslouchat, třeba se to dozvíš?" pokouší se to zakecat, ale já si všimnu jeho zvláštního pohledu. Co přesně se mi chystá říct?

„Dobrá, ale ne, že budeš zase mluvit tak rychle, že tě neuslyším!" jsem podrážděná, protože mi zjevně nevěří, že neumí vysvětlit ani ň.

„No dovol! Já nemůžu za to, že to nechceš slyšet, ale nemůžeš se tomu pořád vyhýbat a oddalovat to! Přestaň žít v bublině!" zní spíš dopáleně než podrážděně.