Tarannell-Zapomnění

79.

„Oběd je na stole, Nildone!" nese se domem, když vcházím dovnitř.

„Už jdu!" slyším i elfovu odpověď.

„Ty už jsi tady?" zastihne mě v půli chodby Ӧronis.

„Chtěla jsi přece něco podniknout, ne? A na to se přece musím posilnit!" odpovím a když spatřím drobný úsměv na její tváři, napadne mě, že spolu třeba ještě najdeme společnou řeč.

„A taky jsem za tebou volala, že máš přijít na oběd," zvedne jedno obočí.

„To samozřejmě hrálo pro můj brzký příchod také velkou roli!" prohlásím a radši se jdu do pokoje převléknout. Přece jen mám košili celou propocenou.

„Po jídle ti musím něco ukázat!" tajemně se zatváří Nildon, když se objevím v kuchyni.

„A co?" vyzvídám. Má představivost zběsile pracuje. Co by mi tak mohl chtít ukázat? Nějaké místo tady v okolí? Zbraň? Kouzlo?

„To uvidíš sama, ale až potom." Řekne a zabubnuje prsty do stolu.

„Nenapínej mě a prozraď mi to," kouknu na něj prosebně a přisednu si k němu. „Pěkně prosím!"

Nakloní se na mě a do ucha mi pošeptá: „Až po obědě, válečnice."

„Ale no tak!" protestuji, když se odtáhne. Já si vážně myslela, že mi to řekne!

„To už by mě to taky nemuselo zajímat!" řeknu nabručeně. Nejdřív Drix a teď Nildon! To se musí všichni chovat tak divně?

„Tohle tě zajímat bude. To se neboj." Začne se smát a nepřestane ani, když po něm hodím vražedný pohled.

Ӧronis poté začne na stůl nosit jídlo, a tak se zvednu a jdu alespoň pro talíře.

„Náš Nejvyšší, děkujeme ti za tento pokrm. Dopřej nám takovou hojnost i nadále." Odříká Nildon modlitbu, tak jako před každým jídlem a poté udělá půlkruh před svým čelem. Nevidím v tomhle zvyku žádný smysl, ale gesto i přesto zopakuji, tak jako pokaždé předtím.

„Voní to nádherně, drahoušku," pochválí dílo Nildon a já mu musím dát za pravdu. Protože nebýt té vůně, tak se mi nesbíhají sliny. Jelikož ta kašovitá směs všeho možného zrovna nejlákavěji nevypadá.

„Ale, vždyť je to jen sosate," mávne rukou elfka, ale zářící oči prozrazují, že má přece jen radost.

„Ať je to co chce, je to výborné!" přidám se málem s plnou pusou té dobroty. „Každé jídlo, které jsem tu zatím ochutnala bylo naprosto vynikající! Nic proti studené kuchyni, ale ty vaříš prostě tisíckrát lépe!"

„Děkuji," odpoví Ӧronis s mírným zavrtěním hlavy „Trochu přeháníš, ale jsem ráda, že ti chutná!"

„Co jsi mi to chtěl ukázat, Nildone?" oslovím elfa po důkladném vyškrábání talíře.

„Pojď se mnou a uvidíš to na vlastní oči," věnuje mi šibalský úsměv a zvedne se od stolu. Následuji ho až před dveře protější místnosti. Tam jsou ale naskládané nepotřebné věci ne? Uvažuji.

„Vítej v mém království!" otevře dveře dokořán a vstoupí dovnitř. „Uznávám, že je tu trochu nepořádek. Královna má zakázáno mi tu uklízet, protože pak nemůžu nic najít!"

Následuji ho a pořádně se rozhlížím. Nejdříve mi zrak padne na podivné předměty na poličkách přímo před námi. Zdá se to jako konec, ale vlevo žádné věci nejsou. Když se tam podívám lépe, všimnu si, že se zde nachází průchod do další místnosti, která je mnohem větší. Dominuje jí velká knihovna od podlahy až po strop zaplněná knihami spolu s masivním tmavým stolem, který je uprostřed.

Při Nildonově poznámce se okolo sebe zadívám pozorněji, abych zjistila, že myslí prach, který pokrývá věci na poličkách i některé spodní knihy.

„Tohle je to, co jsem ti chtěl ukázat," sehne se elf ke stolu a vezme list papíru, který mi následně podá.

Nahlas přečtu: „Magie je pravou stvořitelkou všech bytostí i to, co je jejich koncem."

„Tys ji opravdu zvládl přeložit!" dojde mi po chvíli přemýšlení, co tím chtěl říct.

„Slíbil jsem to!" pokrčí rameny.

„Moc děkuji! Jsi nejlepší!" cítím nepopsatelnou radost a ani přesně nevím proč. Mám prostě pocit, že ta slova ještě budou důležitá. A já si myslela, že mi chce ukázat nějaké místo! Ušklíbnu se nad sebou.

„Dítě, jsi už nachystaná? Ráda bych vyrazila!", uslyším volání Ӧronis.

„Měj s ní trpělivost, válečnice." Věnuje mi vážný pohled Nildon. „Trvalo vám dlouho si k sobě najít cestu a teď to nebude o nic jednodušší. Věřím, že až se ti paměť vrátí, tak to bude jako předtím. Ale..." Odmlčí se a tišeji dodá, jako by se ta slova bál vyslovit: „Ale pokud by se to nepovedlo, nechci, aby sis myslela, že tě nemá ráda. Jen je pro ni těžší ti to dát najevo, než by to mohlo být pro někoho jiného."

„Budu se snažit," trochu rozpačitě kývnu hlavou. Na jednu stranu jsem ráda, že si i někdo jiný dělá starosti o tom, co by se stalo, kdybychom neuspěli. Ale na tu druhou mě zajímá, proč to tak Ӧronis má. Snad jsme se před mým odchodem nějak nepohádaly?

„Už jsem tady," oznámím elfce svůj příchod.

Otočí se ke mně: „Výborně! Tak vyrážíme. Chci ti taky něco ukázat."

„A ty mi to prozradíš?" nedá mi to a vyzvídám.

„Jestli to chceš vědět." Pousměje se a pokračuje. „Nejsem jako Nildon. Chtěla bych tě trochu provést po okolí, ať se nám neztratíš."

„To zní dobře," opětuji její úsměv. Drix mi toho zase tolik neukázal.

Myšlenka na blonďatého elfa s tělem ďábla ještě prohloubí mou rozpolcenost. Chci mu bít blíž než kdy dřív, ale zároveň se bojím, jestli je to opravdu to, o co stojím. Co když se předtím stalo něco, co nevím?

Mírně zavrtím hlavou. To by ti on nikdy neudělal!

„Posloucháš mě vůbec?" ucítím na rameni elfčinu ruku.

„Už ano," věnuji jí omluvný pohled. „Trochu jsem se zamyslela."

„Je všechno v pořádku?" přeměří mě pátravým pohledem a já mám pocit, jako by viděla úplně vše. „Tohle se ti obvykle nestává."