Tarannell-Zapomnění

65.

Ráno mě probudí sluneční paprsky, které se vkrádají do pokoje i hluk, který sem doléhá z ulice. Elfové už mají od rána napilno. Usměji se.

Tak to bych taky měla začít něco dělat! Anarett, kolik už asi musí být hodin! Vždyť už je slunce dávno na obloze! Všimnu si, když vyhlédnu z okna.

Podívám se, proč mě můj světlovlasý modrooký společník už nebudí, ale když zaslechnu zachrápání, překvapeně pohled stočím na postel.

Elf tam leží ve stejné pozici jako včera večer a pořád ještě spí.

Rozhodnu se mu trochu zkazit ráno, a tak mu do ucha zašeptám: ,,Dobré ráno, Drixi. Budíček!" a seberu mu peřinu.

Jenže žádné reakce se nedočkám, jelikož on se jen otočí na druhý bok a začne chrápat ještě hlasitěji. Zvednu obočí. To si dělá srandu? Vždyť šel včera do postele dřív než já a odpadl snad v půlce věty!

Rozmrzele se zamračím, ale peřinu mu zase vrátím. Vždyť jsem se ho chtěla zeptat na tolik věcí!

Rozhodnu se ještě chvíli počkat a abych neumřela nudou, začnu chystat snídani. Jídla jsme nakoupili moc a mám strach, že ho nesníme, když budeme pořád chodit někam jíst.

Když už mám svou porci spořádanou a začínám být netrpělivá, dospěji k radikálnímu řešení.

Nechám mu tu vzkaz. A prostě půjdu.

Jenže kam?

Zamyslím s nad tím. Jen tak? Ne. Nepůjdu se ztratit jen proto abych někam šla. To je příliš dětinské i na mě.

Tak bych mohla jít do knihovny! Zjistím, jestli by mi nemohli odpovědět tam! Zase se usmívám. To je úžasný nápad.

Rychle nalistuji v knize ta slova a opíši je na první list papíru, který se mi podaří najít. Málem  u toho převrhnu inkoust, ale naštěstí jen málem. Potom list přeložím napůl a roztrhnu. nepodaří se mi to úplně rovně, ale to nevadí. Na prázdnou část rychle naškrábu vzkaz určený Drixovi.

Jdu do knihovny a možná i jinam. Pokud nebudu zpátky až se vzbudíš, nevyšiluj. A promiň, že jsem tě nevzbudila, ale neměla jsem to srdce.                                                                                                    Lia

Snad se nezblázní, když budu pryč. Napadne mě, když lístek nechám na stole tak, aby šel vidět. Připnu si meče k opasku a můžu vyrazit. Ještě si s sebou vzít tu větu! Málem ji zapomenu na stole.

Neboj, Vankenovi se budu vyhýbat velkým obloukem! Slíbím mu v duchu, když opouštím pokoj a vyrážím vstříc dobrodružství.

No spíš vstříc knihovně. Ušklíbnu se. 

Jdeš jen líp prozkoumat město! Nejdeš na nebezpečný výlet, tak se vzpamatuj! Bude to naprosto bezpečné! Co by se tak mohlo stát?

Dvakrát se mi povede zabloudit už v hotelu, tak si říkám, jestli to byl dobrý nápad, ale potom se rozhodnu, že tady možná ještě nějakou dobu pobudu než se král rozhodne, co dál, a tak by bylo dobré, kdybych se tu alespoň malinko vyznala. A to se nestane, když mě Drix bude všude vodit a pořád mi stát za zadkem.

Kde by tady mohla být knihovna? Podívám se na spleť uliček, která se přede mnou ocitá. Vyrazím doleva, ačkoli nevím proč.

Teď, když mě Drix nikam netáhne, mám čas si to kolem dokola lépe prohlédnout.

Projdu pod dřevěným mostem a vydám se nahoru po schodech. Potom přejdu několik ulic a najednou mě oslepí prudké světlo.

Ocitla jsem se totiž na trhu.

Teda to vydedukuji z toho množství obchodů a asi stánků. Vůbec se totiž nepodobají těm, které si pamatuji z Ruardu! Tohle je úplně něco jiného! Některé jsou obyčejné ze dřeva a trochu připomínají ty lidské, ale mnohem více jich je naprosto rozdílných. Třeba třpytivé, z prapodivných kovů a vzadu si všimnu pultu, který vypadá jako z vody! Ta magie ale dovede věcí!

Tolik nádherných vůní! A kolik věcí na prodej a nejen těch! Vůbec se nedivím, že je tu takový ruch už ráno! Uprostřed toho všeho se vyjímá obří zlatá socha. Onen strom tvoří hlavní dominantu tohoto náměstí, jelikož je naprosto nepřehlédnutelný. A není to jen kvůli velikosti! Schválně se zkuste pohledem vyhýbat těm překrásným precizně kovaným zlatým lístečkům, když vypadají jako živé! Dokonce mírně povlávají, když foukne vítr! Neskutečné!

Vyhýbám se povozu, který táhnou osli a vejdu do nejbližšího obchodu. Jinak bych se tou zlatou věcí kochala ještě dlouho!

,,Zdravím. Přejete si?" osloví mě mladá elfka se zvláštně spletenými kaštanovými vlasy. Stojí za hromadou proutěných košíků, přívětivý úsměv na tváři.

,,Dobrý den. Chtěla bych se zeptat, jestli náhodou nevíte, de bych našla knihovnu?" jdu jí naproti.

Obličejem jí na okamžik přelétne pro mě neidentifikovatelný výraz, asi jsem ji naštvala, jelikož nejsem zákazník. Potom se ale rozesměje. Tak zvonivý smích jsem rozhodně neslyšela, ale musím uznat, že zní naprosto dokonale.

,,Ale jistě! Není to odsud daleko. Stačí jít o pár ulic doprava, tam uvidíte červenou hospodu. Tak za ní zabočíte a potom na konci ulice vyjdete několik set schodů a jste u knihovny!" usmívá se.

,,Několik set schodů?" řeknu udiveně. Asi jí to přijde vtipné, protože se začne zase smát.

,,Věřte mi, vypadají hůř než se nakonec zdají!" pokusí se mě uklidnit, ale nakonec jí to asi nedá a zeptá se: ,,Vy asi nejste odtud, že?"

,,Věřte mi, nebo ne. Ale možná si tak za chvíli začnu připadat! Teda potom, co přijdu na to, jak se dostat tam, kam zrovna potřebuji!" odpovím taky se smíchem. Její dobrá nálada je asi nakažlivá!

,,Já myslím, že si brzy zvyknete! Jinak mé jméno je Orneis a klidně přijďte, pokud budete něco potřebovat najít. Hodně štěstí s těmi schody!" věnuje mi vřelý úsměv.

,,Já jsem Liadel. Ráda k vám ještě zavítám! Děkuji moc! A to štěstí na ty schody budu rozhodně potřebovat! Ještě jednou děkuji!" otáčím se. Málem se ve dveřích srazím s vysokým elfem, protože na ni ještě křiknu: ,,Na shledanou, Orneis!"

Odpovědět mi nestihne, jelikož už se věnuje zákazníkovi. Nebo jsem to přes dveře neslyšela.

Vyrazím tedy za knihovnou, a tak se musím dostat přes celé náměstí. To bude trochu oříšek, jelikož je tu hlava na hlavě!

Když se mi konečně podaří vyprostit se ze spárů davu, tak se mohu vydat vstříc dalšímu hledání. Zamířím ulicí a doufám, že si správně pamatuji cestu, jak mi ji popsala Orneis. Snad nejdu úplně jinam!

Zničehonic se mě chopí dvě ruce. Někdo mě chce uškrtit! Nebo možná zabít! Začnu panikařit. Je to Vanken?

Uchopím ruce, zároveň udělám úkrok vzad. Rychle se předkloním. Přičemž prudce škubnu rukama dopředu. Osoba letí přese mě, a tak ji kvapně pouštím.

Dopadne na zem a já ji přivítám taseným mečem. Mám jedinou otázku.

,,Kdo jsi?"