Tarannell-Zapomnění

25. Trpaslíci

Brzy ráno, když ještě snad ani není pořádné světlo, už mě ten elfský syčák budí, protože je podle něj nejvyšší čas se vydat na cestu. No a já jsem tak unavená, že se ani nepokouším protestovat. Ještě v polospánku si všechno zabalím, což vypadá asi tak, že všechno hodím do brašny, a poté už za chůze pojídám ten stejný chleba jako včera. Cestou doplním svou čutoru o čistou vodu.

Většina rána probíhá mlčky. Zejména protože já stále napůl spím. A ne že bych byla posedlá povídáním si nebo tak něčím, ale už mi po nějaké době, kdy rozchodím bolavé svaly, to ticho přijde nepříjemné. Drix ale nevypadá, že by ocenil nějakou rozpravu, a tak prozatím mlčím.

Místo otravování někoho, kdo evidentně nemá dobrou náladu a může na mě použít svá kouzla, se věnuji radši pozorování okolí. Jdeme docela klikatou pěšinou, která zejména mě dává zabrat, ale zdejší hustý les za ten pohled stojí. Mohutné stromy se ční vysoko k nebi. Mému pohledu neuniknou ani neproniknutelné houštiny a spousta kapradin.

Zelené listy ševelí ve větru a já mám pocit, že tento zvuk bych dokázala poslouchat celé hodiny. Ne, určitě dýl – dny nebo týdny.

Náhle šepot stromů utichá. Nemám z toho dobrý pocit. Ze zákrutu před námi se najednou vynoří skupinka po zuby ozbrojených malých lidí.

Jsme přepadeni!

Chci se otočit a utéct. Já vím, bylo by ode mě moc hezké tam tak nechat Drixe. K mé smůle se objeví i za námi – jsme obklíčení! Začínám panikařit. Nevím, co mám v takových situacích dělat!

Vrhnu zmatený pohled na Drixe, ale ten už si s vytaženým mečem rázuje přímo proti nepříteli. Následuji tedy jeho příkladu, ale za cíl si vyberu osoby na opačné straně. Alespoň trocha logického uvažování mi ještě zbyla! Jsou sice menší, ale těmi sekerami se ohání pořádně. Pomyslím si, když se vyhýbám ranám nejbližšího ze zrzavých útočníků.

Přesně tak! Všichni do jednoho jsou zrzaví. Při bližším seznámení si taky všímám, že až tak malí nejsou. Teda vzrůstem moc vysocí nejsou. Ovšem co se mohutnosti týče, tak tam by vydali za dva. Robustní postavu teda mají.

Během mých pokusů zpacifikovat nejbližšího sekerníka si všímám, jak se zbylí tři opodál podivně drží a u toho něco odříkávají. Moc jim na tu vzdálenost nerozumím. Zaslechnu ale slova jako záhuba, moc, vítr a elf. Mezi nimi se poté začne tvořit černá mlhovina, která vypadá docela děsivě, protože se zdá, že pohlcuje světlo, které na ni dopadá.

Mezitím se mi podaří mého soka bodnout do břicha a kopnutím poslat k zemi pryč ode mně. Nevěnuji mlze velkou pozornost, protože mám na starosti jiné záležitosti, jako se s lukem obracet ke druhému elfovi, který si mou pomoc snad ani nezaslouží, vzhledem k tomu, že kvůli němu vůbec v této šlamastyce jsme. A právě včas, protože zrovna bojuje se dvěma útočníky najednou a k tomu se k němu třetí blíží zezadu. Namířím na něj a vystřelím dřív, než se ke Drixovi stihne dostatečně přiblížit.

Poté za sebou uslyším podivné hučení. Nebo je to spíš dunění? Každopádně se za zvukem zvědavě otočím a následně překvapením strnu. Ten zvuk vydává bývalá mlhovina, která během té chvíle značně zhoustla a teď spíš připomíná temný neprostupný mrak a plazí se přímo ke mně. A to ne moc pomalu, takže teď už je jen pár loktů ode mě.

Netuším, co dělat, ale jsem úplně ochromená strachy. Takže ačkoliv se pokouším pohnout z dosahu mlhy, nedaří se mi udělat sebemenší pohyb.

Mlha už je přímo u mě a já už si jen říkám, že nechci zemřít, aniž bych věděla, kdo jsem.

Avšak když je tak blízko, že se mně dotkne, vzduch mezi mnou a onou mlhou se zavlní a vzápětí se zde zamihotá velmi složitý symbol. Mlha se od něj odrazí a přelévá se kolem mě. Že by to byl onen symbol, o kterém se zmiňoval Drix? Napadne mě.