Tarannell-Zapomnění

92.

Dveře se jako na povel rozrazí dokořán a trpaslík se nyní dívá přímo na nás. To už nás neskrývá Vialarova magie?

„Elfové!" vykřikne s nenávistným tónem hlasu. „Napadli nás elfové!"

V tu ránu se probere i zbytek jeho společníků a s hrozivým řevem se vrhnou proti nám. Ze zadní části místnosti se mezitím začne ozývat horlivé odříkávání zaklínadel.

„Braňte se!" zavelí Vea. Přesně v ten okamžik vzduch před ní pročísne podivný černý chuchvalec trpasličí magie.

Ta matná hmota čehosi se jen neškodně odrazí od jejího magického štítu, ale v tu ránu teprve začíná pravé peklo. Na chodbu se začnou hrnout další a další trpasličí bojovníci v šedém brnění. Jako by tu už tak nebylo málo místa.

Všude to jen čpí magií. Do levého boku mě něco zasáhne a přestože mě chrání Vialarovy čáry, tak jsem odhozena na blížícího se trpaslíka.

„Ha ha! Dneska vykucháme další elfskou pakáž!" zle se zasměje než ho díky setrvačnosti srazím k zemi.

Ihned se z něj zvedám, což byl možná ten nejhorší nápad, jaký jsem mohla mít, protože se po mně ihned začne sápat a já jen stěží uhýbám jeho sekeře. Po počátečním překvapení se trochu seberu a konečně tasím.

Po pár dobře mířených ranách je hlava sekery poslán k zemi a po úderu do spánku ho následuje i malý mužíček.

K mé smůle ho ale hned nahradí jiný bojovník a tentokrát se mi přeseknout topůrko nedaří. Z nějakého důvodu se v něm má čepel vždy zasekne a já ji pak musím pracně odtrhávat. A jelikož je lépe vybavený než ten předchozí, tak ho nemůžu ani omráčit. Přes helmu by se mi to dělalo opravdu těžko.

Mezitím příval šedých bojovníků trochu ustane, ale i přes to přibývají další a další.

K mému protivníku se připojí další dva a já jsem tak nucena se jednoho z nich na chvíli zbavit kopnutím do citlivých partií. Dalším kopem ho pošlu přímo proti stěně, po které se následně bezvládně sveze.

Už zbývají jenom dva!

Kromě trpaslíka s nezničitelnou sekerou je tu ještě zrzavec, který v bílé noční košili vypadá opravdu komicky. Jenže když se jeho meč střetne s těmi mými, ozve se uširvoucí skřípavý zvuk a já najednou v rukou nedržím nic.

Cože? To se mi právě roztříštily meče?!

I tak ale neztrácím koncentraci a vmžiku se oháním loučí, kterou jsem sebrala ze stěny.

Dýka! Máš přece dýku od Öronis! Vzpomenu si.

O krok ustoupím od sekerníka, až do někoho zády vrazím. Louč mrštím směrem k zrzavému, zatímco se snažím vytáhnout tu malou zbraň.

Sotva ji už rozdělenou svírám, připravena se bránit, ucítím, jak kolem mě něco proletí. Přímo do trpaslíkova krku se v ten okamžik zabodne čepel nože. Z rány se začne valit množství krve a trpaslík se s chrčením kácí k zemi. Je to obraz, ze kterého se mi dělá špatně.

„Nemáš zač," usměje se na mě vesele Wialar, který si boj zjevně užívá.

„To jsi ho musel zabíjet?" nedokážu si odpustit poznámku, i když vím, že teď není čas na to řešit morální zásady.

„Jistě! To jsem ho měl jenom omráčit?" zabrblá elf a opět se vrhne do víru. Jenže do docela opravdového černého víru, který mě za okamžik pohltí taky.