Tarannell-Zapomnění

19. Ráno je moudřejší večera

Ráno se kupodivu probudím dřív než Drix, což mi hned přijde divné. Rozhodnu se tím moc nezabývat, asi ještě spí.

Pořádně se protáhnu, abych byla trochu napřed. Potom se chvíli rozhlížím a netuším, co tu budu dělat. Zrak mi padne na tu skleněnou věc, kterou mi včera blonďatý elf půjčil. Rozhodnu se podívat na zápasy postaviček, které jsem včera nestihla. Jak je tak sleduji, dolehne na mě zvláštní druh smutku. Nevím proč, ale to, co vidím ve mě z nějakého záhadného důvodu neprobouzí vzrušení z boje. Nutí mě to přemýšlet, jaký život jsem žila předtím a jaký jsem prozatím ztratila. Taky tak trochu závidím Drixovi, že on si všechno pamatuje a všechno umí. Taky to kouzlení...

Nejsem si jistá, jak to vím, ale cítím, že mi to, že nemohu používat magii velmi vadí. Že mi to svým způsobem chybí. A když k tomu přičtu strach z budoucnosti, protože nikdo přece neví, co se stane, tak se nikdo nemůže divit, že to na mě občas dolehne, tak jako třeba teď.

Navíc netuším, komu můžu věřit a komu ne. Protože jestli jsem měla s někým v minulosti po této stránce nějaké špatné zkušenosti, jsou ty tam a já jsem v tomto ohledu docela dost odkázaná na Drixe, zatím si ale nejsem jistá ani tím, jestli jo on ten, za kterého se vydává. Můžu mu věřit, nebo se mě jen snaží využít?

Liadel, seber se a začni se soustředit na zápasy, ať něco okoukáš! Napomenu se v duchu. Teď není vhodná doba na to se stresovat! Nádech, výdech a jdu na to.

Právě se dívám na ty pokročilejší, když zaslechnu šelest ve vrchním patře. Někdo se tu konečně uráčil probudit, napadne mě. Za chvíli uslyším tiché vrzání schodů. Drix už jde směrem ke mně, ale já dělám, jako že o tom nevím. Jsem celkem zvědavá, co udělá.

Když už je přímo za mnou, zničehonic ho pozdravím a zároveň s tím se na něj otočím. „Dobré ráno, Drixi!" Spatřím ho ani ne stopu ode mně trochu přikrčeného, jak na mě chtěl bafnout. Je tak vyvedený z rovnováhy, že na chvíli zamrzl na místě.

„Dobré!" řekne po dvou dlouhých sekundách a narovná se. Následně kolem mě projde a dělá jako by se o nic nepokoušel.

„Tak ty jsi mě chtěl vyděsit?" trochu ho provokuji, protože mám rázem dobrou náladu.

„Nee..." řekne ironicky a ušklíbne se. Pak se zamračí a beze slova odejde.

Tak to bylo divné, přemýšlím nad jeho chováním a moje dobrá nálada je ta tam. Co se to dneska děje? Vstávám dřív než on a jsem ráno líp naladěná než on, což se zatím nestalo. Většinou jsem to po ránu já ten, kdo nenávidí celý svět.

Když potom trénujeme, všimnu si, že je ještě zamlklejší než obvykle. Dokonce mi to nedá a zeptám se ho, co se děje, ale když mě už po několikáté odbije, přestanu na něj naléhat. Snad mi to řekne sám, až bude chtít.

Zaměřím svou pozornost radši na souboj, který spolu právě vedeme. Přestože jsem odhodlaná ho vyhrát, nedaří se mi Drixe přelstít, ať už zkouším jakoukoli strategii, která mě napadne. Zas a znova končím na zemi. Vím, že mi boj jde mnohem líp než když jsem se o něj snažila s Rufem, a to mi dodává energii se zvednout a zase se pokusit Drixe porazit.

Po dalších neúspěších se raději zaměřím na pro mě nové chvaty, které předváděly postavičky. Zkouším je kombinovat s tím co už znám a s novým cílem o to elfa alespoň překvapit se pouštím vpřed. O to větší je i má nechápavá reakce, když on skončí na zemi místo mě. Nějak se mi totiž povedlo vyhnout jeho výpadu a on přepadne dopředu, protože to stejně jako já nečekal.

Drix tento výsledek zřejmě vezme jako signál, že se máme posunout k boji se zbraněmi. Protože se otřepe, zvedne a poté mi s výrazem, který se mi nedaří dešifrovat oznámí následující: „Dáme si teď chvíli pauzu. Začni si brousit meče, protože za chvíli je budeš potřebovat!"