Tarannell-Zapomnění

29. Kirlen

Ráno je všude podivně sucho a po louži, do které jsem včera spadla není ani vidu ani slechu. Ne že by byly kaluže slyšet...

Už si úplně přesně nepamatuji, kam ty kamínky Drix včera rozestavěl, takže mé hledání musí vypadat opravdu komicky. Jenže mi to dojde až na sobě ucítím něčí pohled. V ten moment teprve ustrnu v podivně pokrčené poloze. Když uslyším špatně zadržovaný smíc, zezelenám až za ušima. Elfovi se ani nedaří pořádně vyslovit otázku co to tam dělám, takže je to se mnou hodně špatné.

Když se ale ke smíchu přidá ještě podivné kuckavé bručení, donutí mě to zvednout hlavu. Zrovna takto zní tygří smích? Už se mi smějí všichni tři.

„Pokud tě to stále zajímá, Drixi, tak hledám ty kamínky, co nás včera zachránily před deštěm. Kam jsi je dával?" řeknu trochu nasupeně, lehce odevzdaně a taky nechápavě. Přece to není nic až tak vtipného, ne? Uvažuji v duchu.

„Tak to ty heflony hledáš úplně vedle!" stále se smíchem mi odpoví blonďák a pomalu se zvedne, aby mi je posbíral. A jde přímo od jednoho ke druhému. Přímo! A velmi rychle! A stále se u toho blbě tlemí!

I když mi je předává, nepřestává se smát, ale už o dost slaběji. Já se taky cítím o něco méně uraženě. Sbalíme si saky paky a vydáme se vstříc poslednímu dni společného cestování.

Vše probíhá nad očekávání poklidně, přestože zaregistruji, že jsou všichni kromě mě podivně napjatí. Jsou strnulí, jako by čekali nějaké potíže. Co by nás ale mohlo ohrožovat? Tyto mé chmurné myšlenky mi nevydrží moc dlouho, protože všechno kolem nás mi přijde naprosto ohromující. Ať už je to huňatý králík, který nám zkříží cestu, nebo úchvatné růžové houby, které rostou na jedné z mýtin, kolem které jsme projížděli a dělaly tak z ní něco naprosto úžasného. Že jsou to houby mi došlo až po nějaké době, kdy jsem je porovnala s těmi Rufovými, které byly oproti těmto zářivě barevným věcem s do všech směrů zkroucenými kloboučky velmi nudné.

Upozorním na ně Drixe, který se mi jen zasměje. „To jsou muldury."

Zpěv ptáků se mi zpočátku zdá stejný, ale začínám si pomalu uvědomovat, že čím dál jsme od hranic s lidmi mě uchvacuje víc a víc. Ve stejné chvíli mě napadne, že se stromy zdají být vyšší a vyšší, a přesně tehdy narazíme na rozcestí, které dle Drixových slov znamená rozdělení naší skupiny.

„Velmi rád jsem vás poznal," věnuje dlouhý pohled oběma obřím šelmám.

Já se pokusím vyslat jejich směrem myšlenku – děkuji a šťastnou cestu, ale asi není doručena, jelikož se na mě obrátí můj elfí společník a drbnutím loktem mi naznačí, ať taky něco řeknu. Zopakuji tedy nahlas totéž. My se se na to vydáváme cestou vedoucí na západ, zatímco Sury s Wanitou pokračují ve své cestě víc na jih. Pokud si to správně pamatuji, naším dalším cílem je řeka Kirlen.

Musím uznat, že cestování na jejich hřbetech je mnohem pohodlnější než cestování pěšky. Mé nohy s touto mou myšlenkou brzo souhlasí a po nějaké době už se jim dál chodit nechce. Drixovo neúnavné tempo mi taky moc nepomáhá, protože za elfem začínám lehce zaostávat. zatím se ale držím. Potom se mi ale dostane malého povzbuzení ve formě malé chaloupky, která asi míli před námi vykoukne zpoza větví a stane se tak mým malým záchytným bodem.

No co, každý unavený elf potřebuje nějaký cíl, který se snaží splnit a tím mým je teď dojít to k té chaloupce. Potom si zase vyberu jiný, podle toho, jestli se před námi objeví něco dalšího.

Bez Drixe bych si jí ale asi vůbec nevšimla, protože je postavená v koruně stromu. Když ji míjíme, pravděpodobně jeden ze zdejších obyvatel na nás zavolá. „Nechcete si odpočinout?"