Dissimulation (Larry Mpreg)

7.Díl

/HARRY/

Louis uraženě odešel a já tam zůstal takhle u záchodku sedět sám ještě nějakou dobu. Než si přede mne poklekl Liam.

"Brácho, co vyvádíš? Louis ti chtěl pomoct, proč jsi nejel s ním?" Podívá se na mě ustaraně. Díval se na mě jako otec na syna. Jeho malý Bear mu očividně chybí.

"Nechci s ním nikam jet.." Pokrčil jsem rameny a unaveně si Liama prohlížel.

"Pojď, pojedeme." Postavil se a pomohl na nohy i mě. Hlava se mi okamžitě zatočila jako na horské dráze. Silně jsem stiskl víčka k sobě a zhluboka se nadechl. "Zvládneš dojít k autu?" Všiml si Lee mého zavrávorání

"Jasně." Přikývl jsem sebejistě, pomalým krokem mě začal  vést k jeho černé Audi. Posadil mě na sedadlo spolujezdce a sám si sedl o chvilku později za volant. Jel pomalu a opatrně jako kdyby se bál, že rychlejší jízdu by můj žaludek nevydržel. Popravdě jsem si to myslel taky.. měl jsem ho jako scvrklou švestku a do toho mě ještě šíleně bolel podbříšek. Co se to sakra děje?

"Louis říkal, že to trvá už dva týdny." Ozval se po chvíli hrobového ticha můj odvoz.

"Mělo mi být jasné, že vám hned bude žalovat." Poznamenal jsem kousavě.

"Má o tebe starost, Harry..." Povzdechl si.

"Ten určitě." Zasmál jsem se nevesele načež mi ihned projela podbříškem ostrá bolest. Ruka mi vystřelila k břichu dřív, než jsem jí stačil zarazit a Liamovi to samozřejmě neušlo.

"Myslel jsem, že tuhle bojovnost mezi sebou už máte za sebou, měli jste si promluvit." Pohlédl na mě na okamžik, hned se ale zase začal věnovat vozovce. Dneska bylo LA dost zasekané.

"Však jsem si taky promluvili.." Podíval jsem se z okýnka na všechny ty lidi, abych zahnal vzpomínku na to, když byl Louis naposledy u mě doma a zabránil slzám, aby si nenašly cestu ven. "Ale to co je mezi námi bych bojovností určitě nenazval." Otočil jsem se zpátky na něj.

"Ať je to cokoliv, tak by jste toho mohli už nechat." Poklapával palcem do volantu a já měl chuť na něj křičet ať toho nechá, že je to otravné. Poslední dobou mám trochu prudké změny nálad, ale ten zvuk mě vážně rozčiloval.

"Není to tak jednoduché, Liame. Rád bych... vážně bych rád na všechno zapomněl, ale nejde to. Jediné kdy se mi dařilo všechno hodit za hlavu a nemyslel na nic okolo něj, bylo když jsem byl sám na tour. Vždycky se stane něco, co otevře staré rány a ještě je znásobí. Tak moc bych si přál na všechno zapomenout, ale prostě nemůžu. Jsem slaboch." Shrnul jsem to s pokrčením ramen.

"Láska není slabost, Harry." Poznamenal moudře Liamko.

"Možná ne, ale rozhodně nás slabšími dělá." Sklopil jsem pohled na mé nohy a zůstával už raději sticha. Tohle nebyla vhodná doba na řešení něčeho takového. Díky bohu mě hlas Liama oznamující, že jsme tadym zachránil před další trapnou diskuzí. Zastavil zezadu u vstupu kterým jsme chodili, když jsme nechtěli být viděni, což bylo vlastně pokaždé, když jsme šli k doktorovi.

"Tvůj doktor o tobě ví. Volal jsem mu hned jak skončila zkouška." Usmál se na mě povzbudivě. "Mám jít s tebou?" Zeptal se o pár vteřin později, když si všiml, že se k ničemu nemám.

"Prosím.." Pohlédl jsem na něj štěněcím pohledem. Liam se mnou ochotně kráčel nemocnicí. Naštěstí jsme nikoho moc nepotkali, jen pár babiček o berlích, které doufám ani nevěděly kdo jsem. Zaklepal jsem na dveře mého doktora a po vyzvání rychle vstoupil dovnitř nechávajíc Liama čekat na chodbě.