Dissimulation (Larry Mpreg)

77.Díl

/HARRY/

Před dvěma dny mě Louis bez milosti dotáhnul k doktorovi. Mě už tolik známému Christianovi Meyerovi, který přivedl na svět mé dvě děti. Říkám to jenom proto, kdyby jste si třeba nevzpomínali, kdo to je. No každopádně, Christian mi odebral tolik vzorků krve, že se upřímně divím, že mi vůbec ještě nějaká koluje v žilách.

Dnes ráno mi volal s tím, jestli bych mohl přijít, ještě dnes k němu do ordinace. Nebudu lhát, trochu mě jeho naléhavost vyděsila. Nijak jsem se nezaobíral tím, co by mi mohlo být. Bral jsem to jako neutichající dozvuky porodu. Louis se ale tvářil čím dál víc ustaraně, jako kdyby něco tušil.

Už jenom to, že trval na tom, že pojede se mnou a děti bez mrknutí oka svěřil Lottie, nevěstilo nic dobrého. Ta cesta do nemocnice už mi byla tolik známá. Dokázal bych jí popsat i kdyby mě někdo vzbudil o půlnoci z hlubokého spánku.

V autě vládlo hrobové ticho. Takové to mučivé ticho, kdy ani jeden z přítomných neví, co říct.

"Měli by jsme zajet nakoupit nějaké oblečení Emmettovi, ze všeho vyrostl." Plácnul jsem první věc, která mě napadla. Hlavně abych ho donutil aspoň něco říct.

"Uhm?" Otočil na mě nepřítomný pohled.

"Louis děje se něco? Jsi poslední dny duchem nepřítomný a na tebe nezvykle tichý." Přeměřoval jsem si ho. Mluvil se mnou čím dál míň. Pořád se na mě díval tak vystrašeně.

"Ne. Jen se o tebe bojím." Pokrčil rameny.

"Budu v pohodě," snažil jsem se ho uklidnit. Neodpovídal, jen mě mlčky pohladil po tváři.

"Tak jdeme?" Povzdechnul si a kývnul k nemocnici, když zaparkoval. Pokýval jsem na souhlas a s ním v patách jsem vyrazil za Christianem. Uvnitř budovy už bylo minimum lidí. Kdo by tam taky byl v tuhle hodinu. Schválně jsme vyrazili až když žádná z ambulancí nefungovala. Jako vždy jsme nestáli při něčem takovém o pozornost. Popravdě se celkem divím, že nám to ještě procházelo. Nebo možná neprocházelo, jen jsem to nestihnul zaregistrovat.

Louis se párkrát rozhlédnul po chodbě, než tiše zaklepal na masivní dveře a po vybídnutí spolu se mnou vstoupil.

"Louis, Harry.." Podával nám ruku Christian. Bylo to poprvé, co jsem neviděl jeho zářivý úsměv. Vždycky byl plný vtipu. Ten den byl ale velmi vážný, skoro bych přísahal, že se na mě bál podívat. Ukázal na dvě židle před jeho stolem a tiše čekal až se posadíme.

"Něco nového, Harry? Polevilo některé z tvých trápení, nebo se objevilo něco nového?" Zadíval se na mě zkoumavě.

"Nepolevilo nic. Spíš mi příjde, že mám po těle nezvykle moc modřin. Ale to je asi normální. Mám tři malé děti, sem tam hold schytám nějakou tu ránu autíčkem a podobně." Zasmál jsem se ve snaze odlehčit situaci. Nikdo se ale kromě mě nezasmál. Louis byl čím dál víc bledý, dokonce víc bledý než jsem v posledních dnech byl já.

"Mám tady výsledky rozborů tvé krve." Polknul hlasitě a střelil rychlým pohledem na Louise. Ten se ale ani nepohnul. Vypadal jako kdyby tam byl vytesaný z kamene. Pořád jsem čekal, až Christian něco řekne, ale on mlčel. Vypadal jako když si dodává odvahu. V tu chvíli jsem si uvědomoval, že to, co se mi chystá říct, bude zkurveně nepříjemné.

"Tak jo. Co mi tedy je?" Pokusil jsem se vyloudit úsměv.

"Je mi to moc líto, ale propukla u tebe akutní myeloidní leukémie."