Dissimulation (Larry Mpreg)

23.Díl

/LOUIS/

Už asi deset minut sedím jako přikovaný v autě před Harryho domu. Celkem mě překvapilo, že jsem sem vůbec trefil. Tak dlouho jsem tady nebyl.. dokonce jsem i přemýšlel, jestli tady ještě vůbec bydlí.
V domě se svítilo, což mě utvrzovalo v tom, že nespí.

"Přestaň být srab, Louis." Napomenul jsem sám sebe a konečně se přinutil vystoupit. Rychlostí blesku jsem přitisknul prst na znovek dřív než bych si to rozmyslel. Chvilku se nic nedělo, ale dřív než jsem to vzdal a odešel, tak jsem slyšel blížící se kroky.

"Louis," vydechl překvapeně Harry a trochu na mě vykulil oči. Nedivím se mu, určitě jsem byl poslední člověk, kterého čekal.

"Můžu dál?" Zeptal jsem se trochu troufale. Chvíli si mě prohlížel a bylo na něm tak očividné jak přemýšlí, že mě prostě vyrazí, ale nakonec kývnul a ustoupil ode dveří.

Vešel jsem do obyváku a najednou na mě dýchlo tolik vzpomínek, které na mě křičely úplně z každé částečky tohoto domu. Zažili jsme toho tady s Harrym tolik, ať už dobrého, nebo špatného.
Moji pozornost upoutalo žvatlání Emmetta. Seděl v nějaké dětské houpačce ze které hrála hudba.

"Co potřebuješ, Louis?" Otočil jsem se na Harryho. Nevím, jestli to bylo vůbec možné, ale vypadal ještě hůř, než když jsme se rozešli na stadionu. Jeho ruka byla pořád přiložená na hrudníku.

"J-já.. uhm.." do hajzlu! Nevěděl jsem, co říct. Přemýšlel jsem dokonce, že prostě uteču.
"Co ti je?" Vylezlo ze mě nakonec.

Harry na mě překvapeně povytáhnul obočí. "Nic. Jsem v pohodě." Zalhal a strašně se rozkašlal.

"Na Summertime jsi nebyl schopný zpívat a pořád se držíš za hrudník, takže co je?" Po mém upozornění ruku stáhnul, ale hned jí zase vrátil zpátky. Jako kdyby mu to způsobovalo šílenou bolest, když jí tam neměl.

"Přišel jsi jen kvůli tomu?" Zachraptěl.

"Ne. Chci si vzít Emmetta," vypadlo ze mě a v duchu jsem se plácnul do čela, nebo si dát rovnou facku. Tohle jsem v plánu fakt neměla, vypadlo to ze mě naprosto nečekaně.

"Cože?" Harry se na mě díval jako kdybych se zbláznil.

"Slyšel jsi ne?" Pokrčil jsem nezaujatě rameny.

"Čekáš, že ti ho dám do kočárku a nechám tě s ním jít na procházku samotného bůh ví kam?" Žasnul nad mojí tupostí.

"Vlastně ne. Čekám, že mu sbalíš nějaké věci a dáš mi ho na zbytek dnů v Británii." No ty vole. Já jsem fakt nesvéprávný magor. Měl bych začít konečně první myslet a potom mluvit.

"Zbláznil jsi se?" Zvýšil na mě hlas, ale hned toho litoval, protože přišel další kašel.

"Jsi nemocný, potřebuješ ti odpočinout."

"Tak moment. Ty to jako myslíš vážně?" Kroutil nade mnou hlavou.

"Jinak bych to přeci neříkal." No tím bych si nebyl tak jistý...

"Nedám ti ho na tolik dní, Louis, prostě ne! Nevěřím, že by jsi to s ním zvládnul. Nechci od něj být tak dlouho. Jsi pro něj cizí člověk!" Chraptěl nesouhlasně.

"Je to můj syn! Chci ti jen pomoc," zamračil jsem se na něj. Pořád do mě někdo hučí, abych se začal snažit a zapojovat okolo Emmetta, jenže Harry o to očividně nestojí, takže proč bych měl?

"Syn? A kde jsi byl poslední rok, když jsem tě potřeboval? Kdy tě on potřeboval?!" Zaječel na mě.

"Harry vřeštět na mě můžeš potom. Až ti bude líp, tak si promluvíme, slibuji. Teď mě jen nech udělat jednou správnou věc.. Prosím.." Dodal jsem. Nastalo hrobové ticho.