Dissimulation (Larry Mpreg)

82.Díl

/HARRY/

Houpal jsem s plačící Kiarou na pravé ruce a levou se snažil nalít si džus, abych mohl zapít své léky od bolesti. Byl jsem už více jak měsíc po chemoterapiích a dva dny před dalšími. První nezabraly ani z desetiny tak, jak se očekávalo. To ale kromě mě a mého doktora nikdo nevěděl. Louisimu a všem ostatním jsem řekl, že musím na další chemo kvůli jistotě, že to svinstvo odezní, ale že už je to lepší. Nevím jestli mi to Louis věřil, ale nedožadoval se, abych mu řekl podrobnosti.

"No tak broučku, co se děje?" Pohlédl jsem, už zoufalý, na svojí dceru. "Jsi napapaná, přebalená a sotva držíš očička otevřená, tak proč nespíš?" Ptal jsem se jí a moc si přál, aby mi mohla odpovědět. Díval jsem se do jejích ulzených očí nabírajících zelenou barvu a nevěděl co dělat.

Z dálky jsem slyšel bouchnout vchodové dveře. To bylo znamení, že je Lou doma. Okamžitě jsem platíčko léků schoval do kapse a vyčkával, až dorazí do kuchyně. Zalapal jsem po dechu, když vstoupil. Propocené černé tričko mu dokonale přiléhalo k tělu, jeho vlasy byly mokré a na čele měl kapičky potu. Byl tak sexy. Jediné co mi bránilo v tom, abych ho šel surově políbit, byla naše dcera v mých rukou.

"Harry Styles, Harry Styles a opět Harry Styles." Praštil s hromadou novin na linku.

"Vykoupil jsi novinový stánek?" Zasmál jsem se nad tím množstvím papíru. Louis začal každý den běhat. Ano. Vidíte dobře. Louis Styles chodí běhat. Také jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Pokaždé přinesl nové noviny ve kterých se objevilo mé jméno, abych prý viděl, co jsem způsobil svým přiznáním.

Před třemi dny jsem na Twitter oznámil, že trpím leukémií a zároveň všechny požádal o odhleduplnost a soukromí, abych se mohl s nemocí vypořádat. Od té chvíle o mém zdravotním stavu spekuloval úplně každý, kdo uměl psát.

"Jméno Harry Styles a slovo Leukémie se určitě za poslední tři dny stalo těmi nepoužívanějšími." Poznamenal.

"Ahoj zlato, proč ten křik?" Udělal dva kroky, aby mohl Kiu políbit na tvář. Jakmile zaznamenala jeho hlas, tak její pláč utichal. Dotčeně jsem se na to dítě podíval. Tak já se tady snažím jak blbec, pak stačí aby přišl pán bůh tatínek Louis a všechno je najednou v pořádku.

"Louis?" Oslovil jsem ho, aby taky věnoval trochu pozornosti mě.

"Hm?" Broukl a políbil mě na čelist, než se narovnal.

"Chtěl bych jeden den bez leukémie." Oznámil jsem mu a sledoval jak se jeho výraz mění na nechápavý.

"Jak to myslíš?" Nakrčil obočí, jak usilovně přemýšelel.

"Napadlo mě, že bychom mohli jít do Hyde parku, nebo Greenwich a strávit fajn den s dětmi. Bez toho aby padlo jediné slovo o mé nemoci, chemo apod. Jen my a děti. Mohli bychom sebou vzít ještě Liama s Mayou a Bearem, Nialla s Nelly, je tady i Zayn s dětmi a taky Lottie." Krčil jsem rameny. Už dlouho mi tenhle nápad ležel v hlavě. Strašně jsem potřeboval takový den. Hodit všechny starosti za hlavu a jen si užívat lidí, které mám moc rád.

"Venku to vypadá, že bude pršet." Snažil se mě odradit.

"Můj mobil tvrdí, že pršet nebude," opáčil jsem.

"Tvůj mobil není vědma." Poznamenal drze a přetahoval si propocené tričko přes hlavu. To mi snad dělá schválně. "Neměl by jsi chodit ven a válet se na studené trávě, Harry. Mohlo by tě to stát víc, než si myslíš." Varoval mě před něčím, co jsem věděl i bez něj.

"No tak, Louis. Prosím. Jeden den bez leukémie, prosím." Prosil jsem a upíral jsem na něj svůj štěněcí pohled, na který jsem ho vždy dokázal utáhnout.