Dissimulation (Larry Mpreg)

14.DÍL ZNOVU

NĚKOLIK Z VÁS MI PSALO, ŽE SE VÁM 14.DÍL NEUKAZUJE TAK JAK BY MĚL A NEJDE PŘEČÍST. NEJDE MI DO NĚJ POŘÁDNĚ UŽ ANI PSÁT, PROTO JE TADY VYDÁN ZNOVU. OMLOUVÁM SE TĚM, KTERÝM CINKLO UPOZONĚNÍ A OČEKÁVALO NOVÝ DÍL, ALE TEN TAKY BRZY VYJDE, NEBOJTE.

Vysíleně jsem se odtáhl od záchodové mísy, posadil jsem se na zem a záda si zapřel o studené kachličky laděné do šedé barvy...

Připadal jsem si jako sušená švestka. Poslední týden je mi opravdu hodně špatně.. zvracím, nemám chuť k jídlu, nemůžu spát, bolí mě každá kostička v těle, náladu mám pod psa a do toho ještě ta nepřetržitá bolest v podbříšku.

Rychle jsem se naklonil nad záchod v návalu dalšího zvracení. Sedím tady takhle už hodinu a opravdu se dost divím, že mám ještě co zvracet. Ať už tohle skončí, prosím.

Podvědomě jsem cítil něčí malé dlaně na mých zádech, ale nedokázal jsem jim věnovat nijak zvlášť velkou pozornost. Trvalo ještě nějakou chvíli, než jsem se odtáhl a podíval se za sebe na člověka, který mi dělal uklidňující kroužky na zádech.

Louis.

Zmateně jsem zamrkal a nemotorně se s jeho pomocí postavil na nohy, abych mohl dojít k umyvadlu a vyčistit si zuby.

"Počkám na tebe v ložnici." Oznámil mi Louis a už ho nebylo. Jeho slovy mi vlastně potvrdil jeho pítomnost, do teď jsem si myslel, že jen blouzním z nevolnosti a horečky.

"Co tady děláš?" Zeptal jsem se ihned jakmile jsem šel za ním a našel ho jak sedí na parapetu mého okna.

"Bývá ti často takhle blbě?" Naprosto ignoroval moji otázka a tím mě začínal vytáčet. Přešel jsem ke skříni tahajíc z ní vytahný svetr, aby neviděl mé břicho a šel se posadit na postel.

"Teď ano. Špatně snáším kontrakce." Pokrčil jsem rameny.

"Kontrakce?!" Vyjekl zděšeně. "T-to jakože r-rodíš?" Koktal nervózně.

"Jsou to jen přípravné kontrakce. Poslíčci. Uklidni se." Snažil jsem se ho uklidnit.

"Za jak dlouho má být na světě?" Zeptal se po chvilce ticha.

Nad tím jsem jen pobaveně pokroutil hlavou. Ani neví, kdy se má jeho vlastní dítě narodit. Ubožák.

"Za tři týdny. Vypadá to ale, že to bude každým dnem." Pokrčil jsem nezaujatě rameny a sledoval jak chápavě přikývl. Nechystal jsem se říct mu o zdravotním stavu dítěte, ani o tom, že mě doktor prosil, abych ho přesvědčil k prohlídce zda nemá nějakou dědičnou vadu.

"Už máš vybrané jména?" V jeho hlase jsem slyšel opravdový zájem a snažil se ignorovat hlásek v mé hlavě našeptávající mi, že je to jen přetvářka. Opravdu jsem chtěl věřit tomu, že přišel, protože se zajímá.

"Mám pár typů, ale ještě jsem se nerozhodl."

"Nechal jsi si říct, co to bude?" Pozvedl zvědavě obočí.

"Nechal." Kývl jsem.

"A?"

"Co je ti do toho." Zamračil jsem se na něj. Louis na mě chvíli nechápavě hleděl, očividně bojoval sám se sebou, aby po mě nevyjel.

"Fajn." Zavrčel nakonec a chystal se k odchodu. Měl jsem hroznou potřebu ho zastavit, nechtěl jsem aby odešel. Přál jsem si, aby tady se mnou zůstal alespoň chvíli a dal mi pocit, že v tom nejsem sám.