Dissimulation (Larry Mpreg)

9.Díl

Vystoupil jsem z auta, poděkoval Josephovi, mému řidiči a kráčel váhavým krokem do nemocnice.

Zaklepal jsem na dveře a hned po vyznání jsem rychle vstoupil dovnitř.

"Ahoj, Harry." Usmál se na mě smutně můj doktor.

"Miku." Kývl jsem na pozdrav a posadil se na židli před jeho stůl na kterou mi ukazoval.

"Doufal jsem, že nakonec nepřijdeš." Povzdechl si.

"To já taky." Kývl jsem na souhlas a sklopil pohled ke svému břichu. Bylo mi špatně z toho, co jsem se chystal udělat, už teď jsem toho litoval a cítil se jako ten nejhorší člověk na světě.

"Dobře tedy. Seznámím tě s tím, jak to bude probíhat. Budeme tě muset uspat, což uděláme hned po tom, jakmile tady spolu skončíme. Vzhledem k tomu, že trváš na zítřejším vystupování na vašem koncertu. Tohle není klasické těhotenství, takže ti ho ani nemůžeme vzít normálním způsobem, ale je nutná menší operace. Musím tě ale varovat, po tomhle zákroku je více než padesátiprocentní šance, že už nebudeš schopný tímto způsobem dítě mít." Podíval se na mě skepticky a já opravdu začínal litovat toho k čemu jsem se rozhodl.

Mlčel jsem.

"Dovolíš mi, něco ti ukázat, Harry?" Zeptal se po chvíli hrobového ticha přerušovaného jen mým zrychleným dýchání. Stále jsem mlčel, ale kývl na souhlas.

"Tak se prosím polož na to lehátko a svlíkni si tričko." Ukázal na lehátko, kde mi naposledy dělal ultrazvuk.

Váhavě jsem se tam přesunul, přetáhl jsem si přes hlavu bílé tričko a položil se na záda. Upřeně jsem sledoval své břicho. Možná už jsem vážně zešílel, ale zdálo se mi lehce větší. Svůj pohled jsem zabodl do Mika, který mi potíral mé břicho gelem jako tenkrát a začal po něm jezdit ultrazvukem.

Natočil monitor tak abych na něj dobře viděl. Z toho pohledu se mi zatajil dech. Jsem ve dvanáctém týdnu a ten rozmazaný flek se tak moc, během těch dvou týdnů, změnil. Hlavičku jsem poznal i bez doktorovy pomoci a stejně tak ručičku, kterou ten malý nájemník nepatrně mával.

Podvědomě jsem cítil doktorův pohled na mě, ale nedokázal jsem se od té obrazovky odtrhnout. Dokud se nenatáhl, něco nezmáčkl na klávesnici a místností se nerozlehl klapavý zvuk. Takové ťuk ťuk v pravidelných intervalech. Nechápavě jsem se na něj podíval.

"To je tlukot jeho srdce." Zadíval se na mě nadějně a nepatrně se usmál.

Neudržel jsem se a pustil slzy ven. Nic krásnějšího jsem v životě neslyšel. Zvuk srdíčka se rozléhal po místnosti a já myslel, že to nevydržím a mé srdce se rozpadne na kusy. Pocítil jsem najednou neuvěřitelnou a pro mě dosud nepoznanou lásku. Lásku k tomu malému človíčkovi, který se vrtěl na monitoru. K človíčkovi, kterého jsem se chystal zabít.

 K mému dítěti.

A to byl zlomový bod.

"Promiň, Miku. Ale nemůžu.. nemůžu to udělat." Kroutil jsem zběsile hlavou.

"To jsem rád." Usmál se spokojený sám se sebou. Dostal mě přesně tam, kam chtěl. Rychle mi utřel břicho a vytiskl fotku podávajíc mi ji.

Roztřesenou rukou jsem si jí od něj vzal a svěsil nohy z lehátka. Mike mi ještě oznámil, kdy mám přijít na další kontrolu a já s přikývnutím odešel.

"Zavez mě prosím na letiště, Josephe. Poletím rovnou za klukama." Požádal jsem svého řidiče, když jsem si přisedl za ním do auta. Nedivil se jak to, že jsem tak rychle zpátky a za to jsem mu byl vděčný.

O hodinu později už jsem seděl v našem soukromém letadle a mířil do města ve kterém jsme měli mít zítra další koncert z našeho turné. Těšil jsem se na něj. Možná bych vám měl říct, že všechny pochyby o tom, zda bylo rozumné se vrátit jako One Direction už jsou pryč. Spadlo to ze mě v moment, kdy jsem se postavil před naše fanoušky ve vyprodaném stadionu v Sydney na našem prvním koncertu. Ty jejich šťastné výrazy z toho, že nás mají zase zpátky za to všechno stojí. Užívali jsme si to všichni do jednoho. Byl to nádherný pocit, jako kdybych se po dlouhé době vrátil domů a tam se nic nezměnilo. 

Bojím se ale toho, jak dlouho si ještě koncerty budu moct užívat a jestli to po porodu s dítětem budu schopný a mít možnost dál vystupovat, ať už s klukama nebo sólo. Bude to asi hodně náročné. Na druhou stranu Louis s Liamem mají také dítě a vystupují v pohodě dál. Jasně. U nich je to něco jiného, má se jim o ně kdo postarat kdežto já na něj budu úplně sám.

Začala na mě padat šílená únava a cítil jsem, že už dlouho neudržím své oči vzhůru. Ale i přes to jsem vytáhl úplně novou fotku z ultrazvuku a ukazováčkem fascinovaně pohladil své dítě na fotce. Byl jsem opravdu vděčný za to, co pro mě Mike udělal. Nedokázal jsem si představit, že bych teď seděl v letadle s vědomím, že už žádné dítě není. Byl jsem neuvěřitelný idiot, když jsem přemýšlel o tom, že ho dám pryč. 

To dítě za nic nemůže. Nemůže za to, co dělám za práci, že jsem byl nezodpovědný a že je jeho druhý otec kretén a stejně tak nemůže za to jak moc mi ten člověk ublížil. 

Při pomyšlení na Louisiho mě bodlo u srdce. Nechtěl jsem si představovat jeho reakci, po zjištění, že jsem si to dítě nechal. Mrzelo mě jeho chování a slova které mi naposled řekl.
Jenže nechtěl s tím dítětem mít nic společného a já to musel respektovat. Nejsem takový hajzl, abych se mu tímto způsobem mstil. Hlavně bych tím zavařil především sám sobě. Stále totiž netuším, jak tohle vysvětlím fanynkám, mediím, tisku, přátelům a rodině. Jak vysvětlím, kde jsem najednou vzal mimino?
Nechci aby někdo věděl, že jsem těhotný, vlastně jsem se s tím pořádně ještě nesrovnal a nepřipustil si, že už teď se mi zvětšuje břicho a bude stále větší a větší. Je to opravdu zvláštní...

Také kdybych tohle řekl, tak si to všichni spojí s Louisem a já neumím lhát. Tohle jsem prostě nemohl dopustit. Vůbec si to nezaslouží, ale pořád ho jako ten největší ubožák miluji a mám potřebu chránit.

Možná už bych vám měl na rovinu říct, co všechno se vlastně mezi mnou a Louisem stalo a proč je to mezi námi nyní takové jaké to je.
A nebo víte co? Ať vám to řekne sám...