Dissimulation (Larry Mpreg)

29.Díl

Nervózně jsem poklepával palcem do desky stolu a čučel do hrnku s kávou. Bylo půl osmé ráno a já čekal na Lottie až přiveze Freddieho. Louis s Emmettem díky bohu ještě pořád spali. U Louisiho jsem si jistý, že nevstane z mrtvých dřív, než v poledne.

Nechápal jsem, proč jsem s tím souhlasil. Proč Louovi zachraňuju prdel. Měl bych prostě napsat Lottie, ať toho kluka odveze jeho matce a nestarat se o to, co z toho bude za průšvih. Tak nějak jsem tušil, že Freddie u mě bude daleko větší průser až to praskne a jsem si jistý, že to praskne.

Než jsem stačil napsat Lottie, že jsem si to rozmyslel, tak někdo klepal na vchodové dveře. Pomalu jsem se zvedl a ještě pomaleji jsem šel otevřít.

"Ahoj, Harry. Strašně moc ti děkuju. Máš to u mě, vážně!" Vychrlila na mě okamžitě Louisiho sestra a padla mi kolem krku.

"To si piš, že mám tohle u tebe." Zamulal jsem.

"V batůžku má nějaké hračky a náhradní tričko kdyby něco," postrčila malého blondáčka před sebe, který na mě upřel pohled.

"Nějak si poradím," ujistil jsem jí. "Běž prosím tě, ať ti to neuletí a hlavně než si to rozmyslím."

"Okay," souhlasila se smíchem. "Ahoj broučku, buď na strejdu hodný jo? A ne že moc vyrosteš, než se zase uvidíme." Pohrozila mu a on se zasmál. Popřál jsem jí šťastnou cestu, políbil jí na tvář a díval se, jak taxi kterým přijela, odjíždí pryč.

"Tak pojď, Freddie.." Oslovil jsem ho nejistě a zavedl dovnitř. Byl jsem na nervy, jako kdyby mě přišla navštívit sama královská rodina a ne malý kluk.
"Nemáš hlad?" Zeptal jsem se na jedinou věc, která mě napadla.

"Trochu jo, teta Lottie moc spěchala, nestihli jsme snídani." Rozmluvil se, za což jsem mu byl vděčný. Nevím, co bych s ním dělal, kdyby se mnou odmítal komunikovat. Kolik mu vlastně je? tři, čtyři? Popravdě se v tom ztrácím, ale tak jako tak na svůj věk mluví skvěle a celkově mi přijde rozumově starší.

"A co by jsi si dal?" Pomohl jsem mu sundat batoh ze zad a posadil ho ke stolu.

"Můžu lupínky s mlékem?" Podíval se na mě štěněcím pohledem.

"Jasně," přikývl jsem. "Seď tady, hned ti to přinesu.." Oznámil jsme mu a zmizel v kuchyni. Rychle jsem mu připravil, co chtěl a vrátil se za ním. Posadil jsem se vedle něj a postavil před sebe chůvičku. Fred se ale jeho snídaně ani nedotknul.

"Harry?" Promluvil na mě. Zmateně jsem se na něj otočil, do teď jsem byl přesvědčený, že neví jak se jmenuji, ale možná si jen pamatoval jak mě oslovila Lottie.

"Co se děje? Tobě to nechutná?"

"Jen... táta mi na to vždycky sype kakao.." Sklopil pohled k misce.

"Uhm, dobře." Přikývl jsem a skočil do kuchyně pro krabici s kakaem. Z chůvičky se ozval hlas mého syna, jak něco mumlá, pro mě to bylo znamení, že byl vzhůru a jestli do pěti minut nepřijdu, tak začne plakat.
"Freddie papej ano? Já se za chviličku vrátím." Pošeptal jsem mu a když přikývl, tak jsem se vydal nahoru pro Mettyho. Seděl v postýlce a v rukou žmoulal medvídka.

"Dobré ráno, lásko.." Promluvil jsem na něj, hned otočil hlavu směrem kde si myslel, že jsem. Rychle jsem ho vytáhl ven a ještě rychleji mu vyměnil plínku, nechtěl jsem Freddieho nechávat moc dlouho samotného.

Dole jsem ho našel jak sedí u stolu nad prázdnou miskou. Pokynul jsem mu, aby šel za mnou do obyváku a pustil mu na televizi nějako pohádku, hodně se v ní zpívalo, takže by to mohlo zabavit i Mettyho. Sedl jsem si s oběma na gauč.