Dissimulation (Larry Mpreg)

48.Díl

/LOUIS/

Od Emmettového probuzení uplynul už týden. Tři dny na to ho přesunuli na normální pokoj, tedy nadstandard. Hlavně proto, aby se neprovalilo, že tady je. Bylo to s ním čím dál lepší, první dny spíše spal. Pak ale začal komunikovat a kdyby nebylo těch obvazů a nemocničního prostoru, tak bych přísahal, že tomu dítěti nikdy nic nebylo.

Bylo mu natolik dobře, že bylo téměř nemožné udržet ho v jednom pokoji. Trochu jsme se s Harrym zděsili, když nám Brown oznámil, že dřív jak za dva týdny ho nepropustí. Trávili jsme u něj každý den od rána do večera, dokud nás na několikáté upozornění nevyhodila sestřička.

Střídavě za ním chodili na návštěvy i kluci, zrovna teď na jeho posteli sedí Niall a vykládá mu nějaké trapné vtipy, které jsou podle Emmetta naprosto skvělé. No podle Harryho mamky očividně taky, smála se totiž na půl nemocnice. Je u nás na návštěvě už dva dny.

Emmettové narozeniny jsme oslavili jak jinak než v nemocnici. Slíbili jsme mu, že jakmile ho pustí, tak mu připravíme obrovskou oslavu.

"Neměl by jsi už jet?" Přerušil tok mých myšlenek Harold. Zvedl jsem dlaň a podíval se na hodinky. Byl nejvyšší čas.

"Hmm," zamručel jsem. Nechtělo se mi odcházet a nechávat tady kluky samotné.

"Nic se tady nestane," ujistil mě, jako kdyby mi četl myšlenky.

"Kam jedeš?" Ptal se zvědavě Niall.

"Do Doncasteru..." Povzdechl jsem si, trochu jsem si připadal jako před cestou na popravu. Když jsem volal s Lottie, jestli můžu přijet, tak mi nepřišla moc nadšená z mé návštěvy. Ne že bych se jí divil, neozval jsem se spoustu let, moji nejmladší sourozenci pravděpodobně ani neví kdo jsem.

"Oh..." Vykulil překvapeně oči ten Ir.

"Jdi už, oddalováním si nepomůžeš," popohnal mě Harry. S odevzdaným povzdechnutím jsem se tedy rozešel k Mettymu pro objetí. Okamžitě mi omotal ruce kolem krku.

"Uvidíme se později kámo," políbil jsem ho na líčko.

"Dáš tetě Lottie, Phoebe, Daisy, Doris a strejdovi Ernestovi pusu?" Zíral na mě dychtivě Emmett. Nechápavě jsem pohlédl na Harryho, ale ten zíral do stěny a dělal, že to neslyšel. Musel Mettymu za mými zády vyprávět o moji rodině. Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný, nebo vděčný.

"Dám pusu všem," ujistil jsem a ukazováčkem ho pohladit po líčku.

"I dědovi Markovi?"

"Emmette říkám, že všem," zasmál jsem se a obešel postel, abych se mohl rozloučit s Harrym. "Kdyby se něco dělo, okamžitě mi zavolej." Prosil jsem jej, když jsem si ho přitáhnul do náruče.

"Nedělej si starosti, neodjíždíš přeci navždy.." Snažil se mě uklidnit. Rychle jsem ho naposledy políbil, zamával všem přítomným a opustil Londýn.

Už nějakou dobu stojím před tátovým domem. Bylo tam spoustu aut, což mě jenom utvrzovalo v tom, že jsou tam opravdu všichni. To mi tedy ale na sebevědomí moc nepřidalo. Z těžka jsem se vyvalil z auta a zamířil ke dveřím. Měl jsem pocit jako kdybych měl v každé kapce cihlu, která mě táhla dolů.

"Louis?" Otevřel mi můj táta dřív než jsem vůbec stačil sáhnout na zvonek.

"Ahoj, tati.." Pozdravil jsem ho opatrně, jako kdybych si nebyl jistý, jestli mu tak můžu pořád říkat. On si mě ale okamžitě přitáhnul do objetí. Spadnul mi obrovský kámen ze srdce.